Úterý, 31. prosince 1878

Úskoky, jichž můj otec užívá, aby mi odvedl Paula, kterého si přeji podržet až do konce ledna, jsou hanebné nad pomyšlení.
Trápí ho a dává mu tušit, že ho v případě neposlušnosti čeká celý rok špendlíkových píchanců… Neposlušnost! Ta ani nemůže nastat, protože on neříká: „Chci,“ nýbrž: „Jak chceš.“ A k tomu bez konce zlomyslnosti a záludnosti. Poslouchala jsem za dveřmi jídelny, zatímco se otec se synem spolu domlouvali.
Cestou z ateliéru jsem s sebou vzala de Daillens, abychom přivítaly nový rok spolu. Má rodina byla v divadle. Věštily jsme si, pak bylo šampaňské a čaj.
Koupila jsem jedny šle a dvougrošový doutník, abych je poslala paní P. de Cassagnac. Tahle malá hanebnost věci jen víc otráví.
Proces o pomluvu byl rozhodnut; přirozeně odsoudili těch pět nebo šest novin, které tu zprávu roznášely a komentovaly, ale jaký skandál! „Patriote Niçois“ podává proti rozsudku odpor a se zbytečnou umírněností prohlašuje, že doufá prokázat, že jednal v dobré víře. Ne, víte, ne, víte, ne, čím víc se v tom člověk vrtá, tím víc to hlučí. Nebylo by snad bývalo lepší nežalovat? Hlavní provinění je v tom, že se ohlásil proces, tedy nepravdivá zpráva. Ostatně tady je soudní zpráva.
Poznámka editorů
„Figaro“ ze soboty 28. prosince 1878 přináší ve své rubrice „Gazette des tribunaux“ opis rozsudku, který vynesl 8. trestní senát: Soud./ Vzhledem k tomu, že se v inkriminovaných článcích činí narážka na údajné civilní řízení, jež žalobce zahájil proti své manželce; že takové řízení neexistuje, a že je tudíž přečin šíření nepravdivých zpráv prokázán./ Vzhledem k tomu dále, že obžalovaní, když zveřejňovali okolnosti, o nichž píší, oddali se komentářům co nejurážlivějším, co nejodpornějším a takovým, jež mohou narušit tak úctyhodný mír manželského soužití./ Z těchto důvodů./ Odsuzuje každého z nich k patnácti dnům vězení a k pokutě tisíc franků.
To je vskutku velmi smutný proces. Sám si to přál. Není kouře bez ohně… proč by si někdo vymýšlel zrovna tohle a ne něco jiného? Ona k dohadům tohoto druhu strašně svádí, víte? V každém případě je vyloučeno, aby ji miloval. Je to družka, hospodyně, ženská od plotny. Přijde chvíle, kdy je muž unaven svou svobodou, z níž se stává osamělost, a kdy potřebuje tenhle měšťácký konec. Ostatně kdo mi zaručí, že Zesnulý pan Julia byl kdy bytostí poetickou? Zkrátka nemiluje ji; to už je něco. Nikdy nebyl doopravdy zamilovaný, to je také jisté, sám to prohlásil, a Blanc u něho nikdy nepoznal nic než milenky pro všední den, které vydržely dva, tři i čtyři roky; anebo tu a tam nějaké dámy ze společnosti. To je mi krásný ideál.
Není to můj ideál, jen jsem si myslela, že bych ho mohla, že ho budu milovat, to je všechno.
Myslím na to pořád… ne přímo na něho… ale vytvářím si druhou existenci, do níž přichází takový, jakého si ho představuji, a upřímně vám přiznám, že bych se hrozně nudila, kdybych si takhle nezařídila jiný život vedle toho skutečného. Tam jsem vždycky šťastná a nic nemůže zničit mé sny.