Sobota, 7. prosince 1878

Dnes se projednává zrušení mandátu vévody Decazese. Jdeme tam všechny s Paulem a s Gavinim, který se k nám připojuje při odchodu a s nímž jedeme zpět. Bavilo mě, že jsem tam trochu jako doma, přesedala jsem z místa na místo a poznávala velké postavy.
Politika je stejně strhující jako hazard, ale stokrát vzrušivější, dokonce i pro ženy. Místo abychom ze Sněmovny na nádraží jely drožkou, vzaly jsme omnibus, v němž seděli pan Levert, bývalý bonapartistický prefekt, a ministr vnitra de Marcère. Za padesát let bude zábavné si na to vzpomínat. Viděla jsem všechny ty celebrity pěkně zblízka a mluvila jsem s předními hodnostáři bývalého režimu.
Bylo by třeba vidět i Levici, ale to je obtížné. Dnes jsem pozorovala tvář Gambettovu a tvář té opice Clémenceaua během obhajoby vévody Decazese (kterou sestavil ten chytrák Gavini, jenž toho nadělal tolik, že mu navzdory jeho názorům mandát potvrdí. Pravý Ital: kdyby po něm někdo chtěl kůži z břicha na buben, jak řekl d’Ariste, odpověděl by, že uvidí, že si to rozmyslí a že by to snad šlo). Zkrátka, pozorovala jsem ty tváře a přísahám vám, bylo to zajímavé. Ten čertův Clémenceau není tak hloupý, jak bonapartisté vypadají. Pokud jde o Cassagnaky, zbývá už jen ubohý Robert Mitchell, který včera omdlel, když scházel z tribuny. Ten veliký čahoun má nemocné srdce a k tomu žije v plné páře.
Pokusím se prostřednictvím Gaviniho navázat známost s Levicí a se smíchem mu navrhnu, že budu dělat tak trochu špiónku… proč ne? To není čestné – jak ta věta zavání poslancem za Condom! Gavini je tak mazaný, že v tom nic nevhodného neuvidí, a pak, s velkou upřímností, jakou dovedeme předvádět Cassagnac a já, nikdo nic nepozná. Ne že bych bonapartisty zbožňovala, je mi to jedno; ale protože je vždycky výhodnější být v opozici, mohla bych jim prokázat tuhle malou službu a přitom těm druhým říkat: ti hlupáci si myslí, že tady budu špehovat, a dvoří se mi. To je třeba promyslet. Je to podlé.
Včera večer byly máma s tetou s Gaviniovými v divadle a seznámily se s maršálem Canrobertem a panem de Bourgoing.
Ta oficiální kandidatura každou chvíli vyvolává debaty překvapivě nejapné. Jak to, že se konečně nenašlo řešení a nevymezilo se, kde končí právo vlády určit svého kandidáta a kde začíná volební nátlak? Napovídá se o tom hloupostí, kterým by bylo tak snadné se vyhnout! Pravda, je to námět k hašteření, ale našly by se i zábavnější.