Pátek, 29. listopadu 1878

Zdá se mi, že se Walitský vrací a že se vracejí i mrtvé Dina a Rosalie. Úpěnlivě je prosím, ať odejdou: „Jste mrtví, jděte pryč, mám strach!“
Po té noční můře následuje jiný sen, v němž mě Cassagnac bere pod paží; sotva jsem se do něj zavěsila, přitiskla se jeho tvář k mé s tak silným pocitem skutečnosti, že ho cítím dosud.
Nepracuji, nemohu nic dělat, jsem celá rozladěná… Poslouchejte! Máma, teta a Dina zastihly Cassagnaca na nějakém bulváru a vyčetly mu, že se tak ošklivě zachoval k přítelkyním, které se samy nezměnily a nikdy nezmění atd.
Na to ten velký muž odpovídá, že nás zbožňuje, ale že se držel stranou kvůli množství anonymních dopisů, které mu vykládaly hrůzy o jeho ženě a chválily mě, dodávajíce, že jsem do něj šíleně zamilovaná a tak vůbec… co všechno víte.
Dámy se zasmály a řekly, že je to nesmysl, že ony jsou pořád stejné a že já jsem jeho ženu shledala velmi milou.
„Kde ji viděla?“
Vzdálil se, aby od těch dětí odvrátil i stín podezření. „Řekněte to hlavně jí, řekněte jí to všechno.“
Tvářil se naprosto otcovsky.
Teta nejdřív odvrátila hlavu, ale při zvuku toho hlasu všechna její přísnost roztála jako led na slunci…
Paní de Mouzayová prý také psala v duchu těch anonymních dopisů, že „beru si dívku bez jména, kdežto je tu jedna, ona, která mě zbožňuje“ atd. Pověřil Blanca, aby vypátral pravdu.
V tu chvíli jde kolem Blanc, a jakmile uvidí svého šéfa rozmlouvat s těmi dámami, dá se na útěk.
Ostatně, říká, kdyby to byla pravda, byl by si toho všiml; byla by mi to řekla. Hned by to poznal. Máma se směje a ptá se ho, zda by mi to bylo podobné, a on odpovídá, že ne: já ji dobře znám. Nikdy mi nedala najevo nic, co by mohlo…
Zkrátka, ty ženské musely být k smrti vyděšené, a navíc neumějí opakovat i ty nejmenší podrobnosti dost věrně, abych se mohla dozvědět, co vlastně řekl. A kromě toho by mi neřekly nic, co by mě mohlo opravdu ranit, obrušují hrany… Za jejich stenografii bych nedala ani zlámanou grešli. Ale to setkání si přece trochu dovedete představit. Nejvíc mě okouzluje úloha Blancova!
A Cassagnac je vskutku rytíř ze středověku. Jedno ze dvou. Buď to není pravda, nebo to pravda je. Není-li to pravda, neměl proč „obávat se vysvětlení, které si přál“, ani proč se vzdalovat. Anebo to pravda je, a pak je vskutku zbabělé zpravovat o tom Blanca a ostatní.
Naše dámy začaly tím, že mi na neděli ohlásily k večeři pana a paní de Cassagnac. Spustila jsem tedy křik, chovala jsem se jako dítě a padesátkrát opakovala: „Nebudu večeřet s dcerou kurtizány!“ Pravda je, že jsem byla naprosto vyvedená z míry a vůbec jsem nevěděla, jak si poradím. Myslela jsem na nějaké setkání, ale až později, až budu velkou malířkou nebo velmi dobře vdaná…
Ale takhle… ne, to není zábavné. A co bych mohla říct ženatému Cassagnacovi? Kdybych byla také vdaná, měli bychom aspoň stejné šance.
Ostatně jsem neměla čas zkoumat své dojmy, jdu s Gaviniovými do Vaudevillu, kde dávají „Monjoye“…
Mám rembrandtovský klobouk a jsem velmi zajímavá. Hra mě úplně zaujala… Přesto jsem se s Madame Gaviniovou radila, jak je pravděpodobné, že dojde k představení, protože se zdá, že nám ji hodlá představit. Řekla mi, že mladá Acardová v ní nebudí přílišnou důvěru, a zasmály jsme se tomu.
Vidíte toho nicotného Blanca, tu nečistou Mouzayovou, jak strčili pracky do mých nejdůvěrnějších záležitostí! A ten velký Cassagnac. Opravdu, je hloupý. Přesto bych ho ráda viděla, pohovořili bychom si o tom, řekla bych mu něco zábavného a… ale jsem příliš ospalá…
To všechno je velmi zvláštní, ale nemohu o tom nic říct, protože nevím, jak se přitom choval.
Naše dámy ve mně nebudí přílišnou důvěru. Zdrželo mě čtení Ingresova životopisu: místo abych vám vyprávěla o velkých událostech, četla jsem.