Čtvrtek, 28. listopadu 1878

Pouhé Cassagnacovo jméno okouzluje ženy, ty výtečné ženské!
Nadine dychtí o něm slyšet a mluví o něm, jako by se do něj sama zakoukala. „Jsi bláznice,“ říká, „že sis ho nevzala.“ Na mou věru, není mi třeba nic říkat, a abych vám pověděla, jak se dnes cítím, inu… zůstanu v Paříži, protože on je v Paříži, a budu ho milovat jako to hloupé zvíře, kterým jsem.
Byla jsem sama, když k nám přišel ten nejmarcuardovštější ze všech Marcuardů. Přirozeně ho přijímám a chvíli si povídáme, než se moji vrátí. Necháme ho na večeři, a na mou věru, to mě oživí. Jsem koketní, rozjedu se, mám… zkrátka šmrnc! Odpovídá mi v tom tónu a mluví tak a uvažuje takovým způsobem, že na mé čestné slovo, nic by mě nepřekvapilo.
Už minule se mě ptal, zda bych se mohla zavázat, že ho budu milovat tak, jak on miluje mě… odpověděla jsem žertem. Dnes večer jsem se všemu smála a on řekl, že mám v hlavě jen své štětce. Ach, všechno mi leze na nervy! Ten Marcuard! Povídala jsem jako posedlá! Dělala jsem oči!
Je mi teskno! Jsem unavená, unavená, unavená! To jsou hrozné myšlenky.