Sobota, 30. listopadu 1878

Takže je-li pravda, že jsem do něj „zamilovaná“, dá se to jen tak říkat uprostřed bulváru!
Nemůže pochybovat, kdo ty dopisy psal, a přece to bylo tak neobyčejné… Nevím, co si myslel, ale jestli měl sebemenší podezření, jak se věci mají, neměl to před Blancem špinit. Ano, to je ten krásný ideál, ten jemnocitný muž, ta povznesená duše. Nic nevěda! Možná si myslí, že jsem do něj zamilovaná, ale že ty dopisy nejsou ode mě. Pak tedy buďme počestní lidé, vy banda šejdířů: je to snad správné, jednat jako on?
Ať tak nebo tak… Představovala jsem si toho muže i celou věc úplně jinak. Snažím se najít něco, co bych k tomu řekla, a nenacházím nic. Jenže jestli je to opravdu ten surovec – a myslím, že ho konečně chápu –, nechtěla bych se s ním ani setkat. Vypadá to jako nic, že ano, vypadá to docela prostě, ten útržek včerejšího rozhovoru, a přece v něm naprosto chybí ten krajní jemnocit, který člověk vnáší do všeho, když ho má. Chce dát najevo, že ty dopisy pokládá za nesmyslný výmysl… a i tak je to sotva odpustitelné… ale ano, takhle si to vysvětluji; dokonale. V ničem nepochybil, mluvil o tom jako o bláznovství, kterému nevěří. Dobrá, ale co Blanc? Musel do té „pomluvy“ zasvěcovat tuhle figuru?
Ano, nakonec pochopím, že to není ten surovec, za jakého jsem ho na okamžik měla, jenže, jenže, jenže se svým Cassagnacem nejsem spokojená… Nedá se to přesně vyjádřit, ale nad tou bytostí, kterou nedokážu spravedlivě ocenit, se vznáší stín.
Ten Cassagnac je ďábelsky měšťácký, kdežto když ho člověk slyší mluvit…!
Když ho to baví, když se mu vyhoví, je dokonalý, ale jinak je to zvíře. Taková je pravda. Ale kdyby byl takový, jak jsem si myslela, nebyl by tak měšťácký.
Zatahovat do toho Blanca! I kdyby k ženě, která psala ty dopisy, cítil sebehlubší lhostejnost a sebevětší pohrdání, neměl ji špinit už z úcty k sobě samému. Vidím, jaký je, a kdybych se pohybovala v končinách lásky, nebyla bych… totiž ať by byl napůl dokonalost a napůl surovec, anebo dokonalost celá, milovala bych ho o to víc. Chápete? Špatné věci mě nejdřív pohoršují, pak si na ně zvyknu a zbožňuji je… neřeknu ani, že jako přednosti; přednosti se nemilují; nejdřív jsem byla zklamaná, že místo hrdiny nacházím jen herce, a pak jsem se sama sebe ptala, jestli to tak není elegantnější a jestli ušlechtilost není nudná. To jsou neutěšené myšlenky.
Je schopen prodávat dopisy. Ty moje nemají jistě žádnou cenu, a tak je rozdává. Cože, tohle si tedy nezasloužilo ani trochu úcty, té velké a velkolepé úcty, kterou se tak často ohání?
Takže Blanc, ten bezectný Blanc, ví o všem, když mi v Bois posílá ten svůj mizerný pozdrav kloboukem a svůj zlý úsměv?
Mám ještě mladou obraznost, bouřím se proti lidským špinavostem.
Probírám se svými vzpomínkami… před třemi lety v Římě. Byla jsem hodně mladá, trápila jsem si hlavu nějakou hloupostí, v níž jsem ostatně neměla tu špatnou úlohu. Když jsem to provedla s Larderelem, byla jsem z nicejských ponížení napůl šílená. Teď, kdy přijímám odpovědnost za své činy, jsem se Cassagnacovi vrhla kolem krku. Je to odporné, ale… kdybych to nebyla zkusila, jaké výčitky!! Byly by mě trápily víc, než mě raní Cassagnacova nízkost a to, jak hloupě teď vypadám.
Bruschetti a ti z Ruska zaplatili za Antonelliho; Antonelli – směji se tomu a zuřím.
Když jsem v patnácti letech dobyla hraběte Mergejewského, zatočila se mi z toho hlava a připadala jsem si jako vládkyně světa, kdežto ve skutečnosti mi nebylo souzeno mnoho úspěchů.
Ta nízkost mě omráčila. To je mi ale zásluha, být velkorysý a jemnocitný k těm, které člověk zbožňuje!
Ale hned po té úvaze mi před očima vyvstanou slavní lidé minulých století, kteří slavní byli jen tímhle způsobem a jinak to byli hrozní darebáci, a pak si myslím, že je to docela v pořádku. Hrozný darebák je přehnané, není v tom nic víc než nedostatek toho nevím čeho; nedostatek, který uráží, aniž by se dalo říct jak. Všichni jsou takoví, vždycky existuje i zákulisí… Vlastně nevím, co mu dnes, tomu muži, vyčítám víc než onoho večera, kdy jsme byly naposledy u něho doma. To mu naprosto chybí, nelze ho tedy obviňovat.
Řeknete mi, že mu na mně vůbec nezáleží. To není důvod, aspoň by to nebyl důvod, kdyby byl takový, jak jsem si myslela. A znovu se ptám sama sebe, zda je… elegantní mu to vyčítat.
Jen abych kvůli těm dopisům neměla nepříjemnosti.
Jste špinavý, milý Paule.
Poslouchejte dobře tohle:
Připustíme-li, že mě pokládal za opovrženíhodnou ženu, k níž ani ti nejjemnocitnější duchové nezachovávají ohledy, pak jeho chování není pohoršující…
Ale připustíme-li, že ke mně choval desetinu té úcty, o které tak krásně vyprávěl, nuže pak… ať bych se chtěla tvářit sebeelegantněji a sebeposměšněji a ať bych se dovolávala sebeznámějších osobností… Cassagnac na tom nic nezíská.
Jsem natolik ctitelkou zábavného? a natolik postrádám mravní smysl, že nechápu, jak se člověk může bouřit proti tak vulgární podstatě, jakou má slavný Zesnulý.
Když mluvím o čestném cítění, zdá se mi, že mluvím neznámým jazykem, že se mi všichni vysmějí a že tím, že se dovolávám poctivosti, vedu vůbec válku proti romantickým, půvabným, bláznivým, galantním a zábavným stránkám lidské povahy. Kdežto ti úspěšní muži se nejvíc starají o to, aby vystavovali na odiv právě to, co se já snažím učinit zbytečným, a právě ten Cassagnac se jen vychloubá svým rytířským cítěním a svou poctivostí. Ano, ale chci říct, že i když se těmi krásnými věcmi chlubí, hrají jen roli a že to není hanba, to chci říct. Chápu, že to lidé shledávají v pořádku. To dokazuje, že já sama za mnoho nestojím, a nepochybně proto se tak snadno bratříčkuji s cizími podlostmi.
Bojím se, že přeháním, když žádám příliš. ty vznešené myšlenky tady by bylo třeba rozebrat nesmírně choulostivou a abstraktní otázku a na to nestačím. Je třeba vyžadovat ideální city, anebo se spokojit s poctivostí à la Popaul a bouřit se jen proti činům, které lze nazvat zbabělostí, krádeží, vraždou?
Především, existují vůbec ve skutečnosti takoví jemnocitní duchové, kteří by byli zároveň zábavní? Rozumíte mi s mou krkolomnou francouzštinou?
Pochop přece, ty bídná zvrhlice, že není ani směšné, ani mdlé být poctivá ve svém nitru.
Už nemluvím o Cassagnacovi, nemám mu co velkého vyčítat, nanejvýš nedostatek jemnocitu; pravda, pro mě je to ta největší věc na světě.