Úterý, 5. listopadu 1878

V osm jsem byla ve městě, abych obstarala rekvizity, a v deset jsem byla převlečená za elegantní starou dámu, když přinesli lístky od mého zachránce Turquana. Už podruhé mi prokázal službu, a jestli se někdy ocitnu v situaci, kdy mu budu moci prokázat laskavost, udělám to, aniž by o to žádal, a s opravdovou radostí.
Ale ještě než ty lístky přišly, poslala jsem slečnu Oelsnitzovou ke Gambettovi s dopisem od kněžny Eristoffové (pořád se jí oháním), která je přítelkyní kněžny Troubetzkoyové a žádá o lístky. Velký muž se zlobí, že mu o tom neřekli včera, dnes ráno už je pozdě, ale na příští zasedání kněžna lístky dostane. Oelsnitzová odpověděla, že kněžna kvůli tomu schválně zůstane ještě dva dny… Jestli mě někdy při některém z těch pěkných podvodů chytí!
Měly jsme důstojnické lístky; chytila jsem Bescherella, lítého Bescherella, a vymámila z něj svolení lístky vyměnit. Usadili nás na galerii, což není nic zvlášť elegantního, ale co naplat! Tím spíš, že slečna Stephano-Julia atd. seděla v krásné lóži o patro níž, vedle dobrých galerií. Slečna Julia tam byla se svou ctihodnou matkou a s manželem své ctihodné matky. Zdálky mi připadala oblečená docela slušně, i když velmi obyčejně. Má takový šťastný výraz, který její tváři dodává cosi mladého a rozkošného.
Když jsem viděla vcházet Zesnulého, první, co mě napadlo, bylo: Neztloustl, naopak, mohu čekat bez obav.
Tady je jeho řeč, protkaná vtipnými slovy, ale ne tak výmluvná, jak bych si snad přála. Je ovšem třeba říci, že stál na řečništi čtyři hodiny a hájil se, či spíše útočil na všechny francouzské republikány, a přitom si zachovával dobrácký a pokorný výraz. Díky té ustavičné pokoře nevypadal zdrceně, když byl dvakrát či třikrát skutečně zdrcen. Ostatně čtěte sami.
Mé kukátko těkalo od něj k oběma ženám, které si sdělovaly postřehy o svém úlovku. Otec Cassagnac, Robert Mitchell a Cunéo d’Ornano přišli pozdravit hraběnku Stéphano Cassagnacovou a její mladou matku.
Ty hnusné ženské na mě udělaly podivný dojem, když tam seděly jako Cassagnacova manželka a tchyně. Připadalo mi to hloupé a on vypadal, jako by pracoval za jejich peníze.
Nebudu tajit, že jsem během zasedání zažívala ty nejprudší a nejrozmanitější dojmy, které se nakonec přece jen slily dohromady a zase zešedly.
Pomyslela jsem si, že sebemenší píchnutí špendlíkem a sebemenší kapka kyanovodíku by si poradily s tím jejím výrazem štěstí, tak šťastným, že byl až dětinský, navzdory zvadlé tváři. Ech, pro Boha, nekřičte! Myslíte snad, že kdybych byla trvale přesvědčena, že by mi to udělalo radost, myslíte, že by mě všechny ty vaše ubohé ohledy zastavily?
Připadala mi rozkošná, ta žena, protože jsem si říkala, že ji miluje, a byla mi drahá a milá jako něco, co patří k němu. Tady to máte, nízký dave, velké city! Které by mě od mého kyanovodíku neodvrátily, naopak; zdá se mi, že bych přistoupila s úsměvem, prohlédla si objekt a provedla to, jako by to byla ta nejprostší věc na světě.
Jaký průvod poslanců by se hrnul do lóže, kdybych byla na místě té holky! Neboť to nelze popřít, jsem někdo, a to ještě v mizerných podmínkách!
Bože, jak byl hloupý, ten Cassagnac! Viděl mě, ale odvrátila jsem hlavu; už na nádraží jsem se bála, že ho potkám. Ze známých mezi poslanci tam byl jen Gavini, který za námi přišel do našeho kutlochu. Lidí hlava na hlavě.
Po té vraždě se dostavil pocit studu při pomyšlení na mé dopisy a pak vztek a bolest při pohledu na tu dovršenou hloupost, na to, jak ta holka sedí na místě, které jsem podle rozumu, podle spravedlnosti, podle svých ambicí měla zaujímat já. Je to jako krásná role, kterou zkazila nedostatečná herečka. I moji nepřátelé pochopí, že si nehodlám nic zasloužit výstřednostmi, šprýmy a dětinskostmi. Výstřednosti, pokud nějaké byly, jsou pryč od té doby, co jsem v této Paříži, která mě právě formuje.
Potechine a paní Tarnowská u nás večeří a vyprávím jim o Cassagnacovi. Teta trvá na tom, že se zhoršil; já to tak nevidím.
Paní Acardová vypadala tak šťastně, že mi připadala jako rozkošná, milá malá žena. Její radost musí být božská. [Zrušeny 2 řádky] V tom obdivu ženy k manželovi, tlumeném společenskou zdrženlivostí, je cosi opravdu krásného, ryzího. Takové úplné sebezapření ženy před převahou milovaného muže musí být tím největším požitkem pro sebelásku, jaký (může) zakusit výjimečná žena.