Středa, 6. listopadu 1878

Kněžna Eristoffová se ubytovala u své neteře slečny Bashkirtseffové a pan Gambetta jí dal dva lístky do Versailles a slíbil, že ji přijde navštívit.
V „Estafettě“, která je směsicí republikánství, uvádějí paní de Cassagnac na včerejším zasedání. To je rána. Ale je třeba počítat ještě s mnoha dalšími.
Cassagnac už byl zasnoubený, když mi říkal, že nikdy neslyšel nikoho měnit hlas tak, jak jsem ho měnila já onoho dne pěti žen. A vyprávěl o dobrodružství, které měl s jakousi ženou, jež k němu chodila v masce a jejíž jméno se nikdy nedozvěděl. Zvrácenost mé mysli nepochybuje, že se mě pokoušel strhnout k nějakému bláznovství; už tehdy si byl jist, že se ožení se slečnou Acardovou. A já bych mohla byť jen na okamžik ulpět myšlenkou či pohledem na takovém muži?! Nemyslela bych na něj, kdybych si tím byla jistá. A ostatně co je mi po tom, jaký je v soukromí! Byl by uspokojil mou ješitnost. A teď tolik trpím!! Přála bych si, aby se tahle odporná nálada změnila, jsem zdrcená, v nic nevěřím; trpím, ale nechci umřít. Chci bojovat. Trpělivost, zaklínám sama sebe, abych byla trpělivá, skoncovat bude vždycky čas.
Jenže… Císařství nebude. To vám přísahám já. Vrátí-li se ten malý, vpálím mu kulku do hlavy nebo mu zasadím ránu nožem či kápnu kapku jedu, až ho vylákám na schůzku. Všechno to násilí jen pro případ, že bych neuspěla, neboť dosáhnu-li dostatečného postavení, povedu válku s paní de Cassagnac jinak.
škrtnuto[Zrušeny 4 řádky]:
napříč stránkou
Skrze obvyklou sebejistotu a chladnokrevnost hrdiny dne jsem poprvé zahlédla ještě cosi jiného: autoritu.