Středa, 4. září 1878

Multedo píše. Mme Sarasin de Bock a několik dalších poslali své vizitky — Gaviniovi také. Když mi hlavou procházejí všechna naše setkání se Zesnulým, myslím, že jsem byla opravdu hloupá.
Připadá mi neuvěřitelné, že jsem byla tak bláznivá, když už jsem se k němu dostala tak blízko.
Jak to! říkám si — přišel, a už nepřichází; on se mnou... mluvil a říkal mi to a to, spolu jsme žertovali o tom a onom. Sněmovna, dopisy, Pět žen... Maska Berthe, která mě dodnes rozčiluje, to všechno... je toho málo, já vím, ale přece jen všechno to málo je pryč a už se to nevrátí!!
Běda, Walitský byl mezi námi, náš nejlepší přítel, a už ho nikdy neuvidíme. Dědeček také odešel navždy... Pincia se zdržím jmenovat... víte, koupili mi jiného, úplně stejného, jen s tím rozdílem, že tohle je fenka. Kvůli tomuhle falešnému Pinciovi jsem na toho prvního skoro zapomněla. Nejmenuji ho však ne proto, nýbrž z úcty k dědečkovi... Takže když si znovu vybavuji... Bylo to u Zesnulého, v kuřárně, dívala jsem se na jeho portrét, on ke mně přistoupil a řekl mi tím hlasem, s tím výrazem, které patří jen jemu a jejichž pouhá vzpomínka otřese myslí i srdcem.
napříč stránkou
Odporné na tom je, že se bude říkat: Všechny ženy se do něj bláznily.
„Vidíš,“ řekl o všech těch ženách, „ty jsi jediná, kterou bych chtěl vidět.“
Už tehdy jsem byla okouzlená, protože mě bavilo a naplňovalo pýchou, že hraji roli v pařížském dobrodružství jako dospělá dáma. Protože jsem ještě nebyla uvedena do společnosti, pořád mi připadá, že ještě nejsem dospělá... a zároveň se bojím, že budu vypadat stará. Mně to řekl... bylo nás pět... nevšímal si nikoho kromě mne, i když byl k ostatním galantní... Ach! jak jsou všichni, kterým jsem předtím naslouchala, vedle něho odporní, jak jsou obyčejní, omezení, průměrní... Je vůbec možné, abych se ponížila tak hluboko, že podlehnu vlivu nějakého Larderela, zábavného, ale opovrženíhodného stvoření... zkrátka muže jako všichni ostatní... nechme ho ostatním ženám... ale já; to bylo opravdu hloupé. Ale tady, jaké okouzlení, když jsou všechny myšlenky pochopeny a sdíleny, když člověk nachází jemnosti své duše v duši jiné, když se nikdy nemusí bát, že slovo, gesto, pohled zůstanou nepochopeny nebo budou pochopeny špatně... Zbožňuji jeho ducha, zbožňuji jeho inteligenci... jak dobře chápe mou dotčenost... co možná nepochopil, je, že jsem bláznivá, ale počestná... ne, raději připustím něco jiného: Mohla jsem, a nedokázala jsem to. Nevím, jestli mě to utěšuje, nebo přivádí k zoufalství!! A kdyby si Berthe nebyla sundala masku, pan Acard by byl možná pořád ještě Paul de Cassagnac a všechno mohlo být úplně jinak... ano, cítím to, věřím tomu, jsem si tím jistá, přísahala bych na to!! Byl by si se mnou udělal, co by chtěl... Jestli se mi někdy stalo, že jsem něco takového řekla a předstírala takovou poddajnost vůči jinému, musíte se mnou cítit, jak to bylo směšné a nemožné. Nechat se ovládat zkaženým človíčkem, žokejem z vyšší společnosti, nepovedeným floutkem, ó lala! Víc k tomu říct nemohu. Tady, i kdybych se mýlila, je v tom aspoň nějaké zdání pravdy...
Rozumíte, mám své výhrady... kdybych našla něco lepšího... ale co lepšího? A co pak s tím duchem, který se tak podivuhodně shoduje s mým, a se vším ostatním? Co si s tím počnu? Zapřu ho? To není možné, leda bych se prohlásila za hloupou... budiž! chtěla bych mluvit vážně. Nevím!
Ten muž to ví, mluví tak, jak já myslím, a proto ho zbožňuji... tady, ve své knize nebo ve své hlavě, ve svém vlastním světě, stranou všeho. Venku je to cizí člověk, možná nepřítel, a já ho nebudu zbožňovat ani sama v sobě, jen tady, na tomhle papíře, který přijímá všechna má důvěrná vyznání a mé nejprchavější myšlenky. Jinak by vzhledem ke společenským poměrům, v nichž se nacházíme, byla má slova směšná nebo nemravná.
Chtěla bych moci říct, aniž bych se bála, že to pak budu muset v čemkoli odvolávat: ano, miluji toho muže. Ta chvíle ještě nepřišla, ale přijde; zašla jsem příliš daleko, než aby to ještě mohl být klam.
Jednou možná přijde den, kdy zjistím, že to všechno byla jen obrazotvornost — to by byl paradox! Čím by byly všechny věci bez obrazotvornosti? a naše city nejsou snad bez obrazotvornosti? Kant tvrdí, že věci existují jen díky naší obrazotvornosti, to zachází příliš daleko; ale v oblasti citů jeho systém připouštím... Vlastně city vznikají z dojmu, jímž na nás působí předměty nebo bytosti, a protože on říká, že předměty nejsou takové či onaké, že zkrátka nemají žádnou objektivní hodnotu a skutečnost mají jen v našem duchu. Abych to všechno uvedla v soulad, nesměla bych spěchat do postele a myslet na to, v kolik musím začít kreslit, abych měla v sobotu hotovo.
V běžné řeči se obrazotvorností nazývá něco jiného, než co mám na mysli já; řekne se obrazotvornost a myslí se tím pošetilost, hloupost. Jinak... může snad láska existovat jinde než v obrazotvornosti? a stejně tak všechny ostatní velké city. Vidíte, ta filozofická stavba je obdivuhodná, ale prostá žena jako já dokáže, že je mylná.
Věci mají hodnotu skutečnost jen v našem duchu? dobře, a já vám říkám, že předmět zasahuje zrak, nebo zvuk sluch, a že tyto... řekněme věci! vyvolávají vjem, který jim odpovídá... Jinak by nic nemuselo existovat, všechno bychom si vymýšleli. Jestliže na tomto světě nic neexistuje, kde tedy vůbec něco existuje? Neboť kdo chce tvrdit, že nic neexistuje, musí znát skutečnou existenci čehokoli, kdekoli, byť jen proto, aby si uvědomil rozdíl mezi hodnotami objektivními a imaginárními. Jistě... obyvatelé jiné planety možná vidí jinak než my a v tom případě mají oni pravdu, ale my jsme na zemi, zůstaňme na ní, zkoumejme, co je na ní nebo pod ní, a to docela stačí.
Nadchýnám se pro ta učená, trpělivá, mimořádná, ztřeštěná bláznovství; pro ty úvahy, pro jeho tak sevřené, tak učené dedukce... jen jedna věc mě trápí: cítím, že je to mylné, a nemám čas ani vůli zjistit proč.
Chtěla bych si o tom s někým promluvit, jsem tak sama. Ale přísahám vám, že to, co tvrdím, si nečiní nárok vnucovat se lidem; říkám prostodušně své myšlenky a ráda bych ustoupila každému dobrému důvodu, který by mi kdo předložil.
Potřebovala bych, chtěla bych, aniž bych se zesměšnila přílišnými nároky, chtěla bych slyšet vzdělané muže, tolik, tolik, tolik bych chtěla proniknout do světa učenců, vidět, naslouchat, učit se.... Ale nevím, koho ani jak o to požádat, a zůstávám tu hloupá a v úžasu, nevím, kam se vrhnout, a na všech stranách tuším poklady hodné zájmu, dějiny, jazyky, vědy, zkrátka celou zemi, kterou bych chtěla vidět celou najednou a všechno poznat, všechno se naučit!
Cassagnac je vedle toho docela malý... ne menší než já, a dokud člověk nesmýšlí o druhém hůř než o sobě, je všechno v pořádku. On je pro mě a vesmír je pro nás.