Čtvrtek, 5. září 1878

Dostáváme dopisy a vizitky z Nice. Florence mi píše. Odpovídám jí — zve mě na čas k sobě na venkov do Anglie. Hony a vše ostatní — to by možná bylo zábavné. Navíc bych od ní chtěla dopis pro pana de Lessepse. Píšu také Berthe, Yorke, Coubovi, Abazové a Doubeltovi. Jdu klidně svou cestou — o těchto věcech vám budu vyprávět, jen pokud výsledek bude odpovídat nadějím. Pak vám povím o svých malých výpočtech, abych se mohla pochlubit.
Zdálo se mi, že jsem dnes ráno zahlédla malého Larderela ve fiakru s dámou, dvou- nebo tříletým dítětem a chůvou. Je-li to jeho žena — čí je to dítě? Sestra by přece byla ve smutku. Nu, ať ho čert vezme. Je to malý Larderel. Ano, jsem si jistá, že to byl on.
Michel mě právě utěšil, když opakoval hrůzy o Cassagnacově sňatku.
„Jenže,“ praví, „Cassagnac není ani darebák, ani špatný člověk. Je to větroplach, blázen. Jinak má výborné srdce.“
„Ale pak, pane, proč uzavřel ten sňatek?“
„Ach! Potřeboval peníze. Mme de la Valette nemohla dát víc — volby, zrušení mandátů, všechno to přišlo — a nezbývalo než to udělat.“
Clément Laurier, který dává slečně Acardové věno — a říká se, že to byl jeho dluh.
A matka byla kurtizána! I Blanc to připouštěl.
Ubohý Cassagnac, nic si z toho nedělej — neočerní tě. Uzavřel jsi špinavý sňatek, ale to se veřejnosti netýká, protože před ní to skrýváš. Co se jiných hanebností týče — ano, mohly být vylíčeny a přehnány, ale matčino jmění a její postavení jsou nezpochybnitelné a... to je hrůza! Cassagnaca neobviňuji — vtáhli ho do toho, byl donucen, popletli mu hlavu. I tak je to škoda. Se mnou by — říkali by snad stejně mnoho špatného, ale jiného druhu.
Mluvilo by se o nezákonném způsobu, jakým moje teta zdědila. Jaká lež. Tato žena se obětovala, když si vzala svého muže, aby nám zajistila jmění. Byla mu vždy věrná a obdivuhodně ho ošetřovala. Podle zákona by zdědila jen čtvrtinu; aby dostala všechno, musel manžel předstírat, že jí svůj majetek prodává, navíc (dědičný majetek nelze darovat ani odkázat, nakládá s ním zákon) sepsal tedy tu kupní smlouvu, ona se stala paní všeho, ale on sám nikdy nepocítil sebemenší změnu. To jsou ty výtky; ubohý Cassagnac. Ubohá já.
Právě jsem psala do Ruska našemu ubohému starému Meyerovi, bude z toho bez sebe radostí.
Srovnávat se s Acardovými! Jak jsem bláznivá, že se tak ponižuji. Mme Acardová! Ztracená žena — Antonelliho milenka.
Nedovedete si představit, jak jsem ráda, když slyším, že byl donucen. Když jsem psala své dopisy, bylo příliš pozdě — čtyři dny před obřadem! Byl v tom už až po krk.

Poznámky

Pozn. překl.: Ferdinand de Lesseps (1805–1894), slavný francouzský diplomat a průkopník, stavitel Suezského průplavu (1869); v té době již plánoval Panamský průplav. ↩
Pozn. překl.: Zrušení mandátu (invalidace): Poslanecká sněmovna mohla napadené volby zrušit a vypsat nové. ↩
Pozn. překl.: Clément Laurier (1832–1878), republikánský právník a politik. ↩
Pozn. překl.: Giacomo Antonelli (1806–1876) byl kardinál-státní sekretář papeže Pia IX. — jeden z nejmocnějších mužů katolické církve. Obvinění, že Cassagnacova tchýně byla jeho milenkou, bylo krajně skandální. ↩