Sobota, 31. srpna 1878

V poledne tu byli všichni a Georges zabránil tomu, aby se obřad konal — byl přeložen na šest hodin.
V šest hodin bylo tělo převezeno do podzemní kaple kostela, kde bude čekat na příjezd synů a na to, jak se o něm rozhodne. Ta krypta na mě zapůsobila — ale neplakala jsem; plakala jsem jen první den.
Teta se sotva drží na nohou; musela krotit běsnění toho monstra a dostala kopance botou do boku, do žaludku... Abyste si udělali představu, poslyšte: Mouzay zajde za domovníkem a udělá mu scénu. Domovník jí odpoví, že s tím nic nenadělá a že se komisař policie spokojil s tím, že mu řekl: „Až jednu z nich zavraždí, přijdeme nahoru.“ Dnes málem musel přijít nahoru — nebýt kohosi, už nevím koho, kdo vstoupil do jídelny, teta by byla uškrcena.
Teď je po všem.
„U rakve našeho otce vás snažně prosím, abyste k nám už nechodil,“ řekla mu máma v kostele.
„A já vám to u téže rakve zakazuji.“
Netřeba jmenovat autora té věty, že?
Zesnulý netuší, že byl přítomen všem těmto obřadům. Ten muž je muž pohřbů. Nikdo na světě to neumí jako on: přijít zapnutý ve svém redingotu a tvářit se slavnostně, vážně, mírně, zkrátka obdivuhodně přiměřeně okolnostem.
Nevím, je-li nebo bude-li velkým mužem, ale vím, že nikdo neumí reprezentovat jako on; to mu ostatně dává ten vliv na dav. Vzpomínám si, jak přicházel do kostela Saint-Augustin: měl ve zvyku vcházet malými dveřmi a procházel velmi rychle, prodíraje se lokty, aby se postavil do první řady. A kdybyste věděli, jak se otáčely hlavy a jak si lidé opakovali: „To je Cassagnac, Cassagnac, ach, ten nechodí kolem horké kaše, tamhle je, atd. atd.“ Bylo to jako ohnivá koule, která prolétla, ta černá hlava a ta široká ramena… Proč jen nechtěl, aby se o jeho sňatku psalo v novinách? A proč ji neukazuje… vlastně na to neměl čas, ale… Jak měšťácky to muselo proběhnout… demimondénství smíšené s měšťáctvím
V den, kdy ho šáh vyznamenal (Le Pays, který toho ubohého šáha pořádně tepal, ho od té doby velebí), ne, nazítří musel jít navštívit slečnu Acardovou a oznámit jí tu novinu. Paní Acardová asi řekla: „Políbejte přece svou snoubenku, pane Paule“; anebo, protože si snoubenka dávala chlapecké způsoby, matka neřekla nic, ale dcera podala panu Paulovi ruku a přimhouřila oči — je velmi krátkozraká, jinak by měla velice krásné oči, černé. Tohle všechno jsem napsala proto, že Cassagnac je na pohřbech obdivuhodný jako nikdo jiný.
Pošpinil se, je to komediant, velký pozér, jeho dobrácké způsoby, kvůli nimž by člověk nejraději klesl na kolena… (a to se ještě říká, že milujeme jen zlé a dobrotou pohrdáme, hloupost!) jsou jen afektovanost… a přece by měl být dobrý, když je silný. Kdybyste věděli, jak dobrácky vypadá! hlavně proto, že je vidět, že dobrý být chce; ten velký ďábel vás poleká a vy jste zaskočeni mírností, s jakou k vám mluví; ta dobrota vycházející z toho velkého chvastouna má v sobě cosi dojemného, a řekněme si to, ponižujícího: jedná s vámi jako se štěňaty v košíku.
Dědeček říkával, že ve společnosti psů, pudlů, španělů a mopsů je člověk pokládá za krásné a roztomilé, ale když vejde novofundlanďan!… tak je to se salonem, v němž se objeví Paul de Cassagnac – ubohý dědeček… velkému novofundlanďanovi parte posílat nebudu.
Victor je mrtvý. Koupím si černého novofundlanďana. Víte, je to absurdní, ale abych psala s větší chutí, představuji si, že mi čte přes rameno. Včera mi přišli zkoušet smuteční šaty; Caroline mi poslala tutéž švadlenu, která chodila zkoušet svatební šaty slečně Acardové.
Všechny ty obřady mě ještě na několik dní připraví o ateliér.
Budu vždycky používat slovo Zesnulý, ale vězte, že to nikdy nebude nikdo jiný než Paul de Cassagnac.
Abych to dělala pořádně, neměla bych ho jmenovat nijak.