❦
Neděle, 1. září 1878
Dimanche, 1er septembre 1878
Copak je to možné, když člověk čte věci, jako je ta, kterou si přečtete v dnešním Le Pays!
Est-ce possible quand on lit des choses comme celle que vous lirez dans « Le Pays » d’aujourd’hui !
Co na tom, že je tento muž nevzhledný, ženatý, opovrženíhodný ba i v soukromém životě — před celou Evropou je obdivuhodný, má talent jako ďábel a mluví jako anděl. Přečtěte si tento soudní případ a obdivujte, jak je napálil všechny, jak je veliký, poctivý, pravdivý. A jak obecenstvo, soudci, advokáti — všichni jsou strhováni jeho ohnivou řečí. Chtěla bych být někým, kdo se počítá, abych se mu mohla pokloněním vzdát pocty, jež by měla velkou cenu.
Qu’importe que cet homme soit laid, marié, méprisable même dans la vie privée, il est admirable devant l’Europe entière, il a du talent comme un diable; il parle comme un ange.. Lisez ce procès et admirez comme il les met tous dedans, comme il est grand, honnête, vrai. Et comme public, juges, avocats tous sont entraînés par sa parole de feu. Je voudrais être quelque chose qui compte pour lui rendre un hommage qui vaille beaucoup en m’inclinant devant lui.
Neexistuje krásnější talent než výmluvnost pro muže — a zpěv pro ženu. Muž, který umí mluvit, je všemocný, je veliký, je poctivý, je krásný.
Il n’y a pas de plus beau talent que l’éloquence pour l’homme, le chant pour la femme. Un homme qui sait parler est tout puissant, est grand, est honnête, est beau.
škrtnutoKdyby to nebylo tak obyčejné, já
Navzdory tomu, co na tom může být vulgárního, prohlašuji se za obdivovatelku Cassagnaca. Dobře vím, jaké obratné posměšky mi lze vrhnout na hlavu... Mám, namouduši, odvahu svého přesvědčení.
En dépit de ce que cela peut avoir de vulgaire je me proclame admiratrice de Cassagnac. Je sais bien les moqueries adroites qu’on peut me jeter à la tête... J’ai ma foi, le courage de mon opinion.
Co vážní lidé tomuto muži vyčítají, je přesně to, co mě okouzluje — říkám to s rizikem, že budu mít tento cit společný s trhovkyněmi a pařížskými maloměšťačkami. Ale ne, milí čtenáři — tyto dámy obdivují tělesnou krásu a hrubosti; já obdivuji to, co jim uniká, a nemám v nenávisti ani to, co obdivují ony. Přísahám vám, že tyto urážky vynucují jistý obdiv — protože jsou zasloužené, protože za nimi jejich původce poctivě stojí, a protože kdo hodně uráží, také hodně brání a chrání.
Ce que les gens sérieux reprochent à cet homme, c’est justement ce qui m’enchante, je le dis au risque d’avoir ce sentiment de commun avec les dames de la Halle et les petites bourgeoises de Paris. Mais non, chers lecteurs, ces dames admirent la beauté physique et les grossièretés, moi j’admire ce qui leur échappe et je ne déteste pas non plus ce qu’elles admirent. Je vous jure que ces insultes forcent une certaine admiration, parce qu’elles sont méritées, parce qu’on les soutient honnêtement et parce qu’en insultant beaucoup on défend, on protège beaucoup aussi.
To máme společné — že naše drzost není důsledkem živosti, nýbrž uvažování, a že nás lidé pokládají za bezhlavé, zatímco jsme promyšlení. Srovnávám se s ním ovšem na mnohem nižším stupni. Multedo ho onehdy dobře odhadl, tak dobře, že bych se vsadila sto proti jedné, že to někde slyšel a jen opakoval slova nějakého duchaplného muže. Ach, ale co na tom? Má snad menší cenu, když není tím odvážlivcem, za jakého ho mají? Opakuji: naopak, má větší cenu; hrdiny – bez rozmýšlení zbožňujeme, ale mnohem víc je obdivujeme, když v jejich hře objevíme lstivost. Začnete jim nedůvěřovat, a oni ve vašich očích rostou. Blouzním, myslela jsem na udatné rytíře středověku a na Odyssea a ztratila jsem z očí ty, o nichž jsem mluvila, samými… hloupostmi; teď už vážně nemluvím k věci.
Il y a cela de commun entre nous c’est que notre impertinence n’est pas un effet de notre vivacité mais bien de notre raisonnement et qu’on nous croit irréfléchis tandis que nous sommes calculés. Je me compare à un degré fort inférieur bien entendu. Multedo l’a bien jugé l’autre jour, si bien que je parierais 100 contre 1 qu’il l’a entendu quelque part et qu’il n’a fait que répéter les paroles d’un homme d’esprit. Oh bien qu’est-ce que ça fait ? Pour ne pas être le téméraire que l’on croit, vaut-il moins ? Je le répète. Au contraire, il vaut plus; on adore les héros - sans réflexion mais on les admire bien plus quand on découvre de la malice dans leur jeu. Vous vous méfiez et ils grandissent dans votre esprit. Je divague, je pensais à des preux du moyen âge et à Ulysse, perdant de vue ceux dont je parlais, à force de... bêtises, je déraisonne sérieusement.
napříč stránkou
Říká se, že jsem bláznivá a živá, kdežto já jsem jen příkrá a prudká.
en travers On dit que je suis folle et vive tandis que je ne suis que brusque et violente.
Musely jsme jít do kostela na smuteční mši — přišly jsme záměrně pozdě; ale zbývala ještě čtvrtina mše a jeden z malých jáhnů nám ukázal místo vpředu, takže náš smutek proti naší vůli vzbudil rozruch. V černém jsem velmi zajímavá; moje šaty připomínají šaty Marie Antoinetty v Conciergerii1 — vypadám v nich štíhleji — zkrátka, nic z toho není nijak neobvyklé, dokonce i obě velkoknížata si povšimla té, která se s nejhlubší úctou, milí čtenáři, nazývá nejvroucnější obdivovatelkou Paula de Cassagnaca.
Il a fallu aller à l’église pour le service funèbre, nous sommes arrivées tard exprès; mais il restait encore le quart de la messe et un des petits diacres nous fit place en avant de sorte que malgré nous notre deuil a fait sensation; je suis fort intéressante en noir; ma robe ressemble à celle de Marie-Antoinette à la Conciergerie, je parais plus mince, bref, tout ça n’étant aucunement extraordinaire, les deux grands-ducs eux-mêmes ont fait attention à celle qui avec le plus profond respect, chers lecteurs, se dit la très-fervente admiratrice de Paul de Cassagnac.
Chystala jsem se jít spát... jsem otrávená, znechucená... Víte... ne. Dělala jsem drahoty, protože Paul de Cassagnac lhal kvůli pozvání na večeři u lidí, kteří ho nudili! Jsem absurdní. Nevím, co dělat. Mé žerty mě bavily. Jsem ponížena sama před sebou; oba moje dopisy byly hloupé. Chtěla jsem příliš dokazovat; několik prostých slov by bylo tisíckrát cennější... A já nejsem nic a nijak se mu nemohu přiblížit — a on se mi může smát stejně jako já sobě.
J’allais me coucher... je suis ennuyée, dégoûtée... Vous savez... non. J’ai fait la difficile parce que Paul de Cassagnac avait menti pour des invitations à dîner chez des gens qui l’ennuyaient ! Je suis absurde. Je ne sais que faire. Mes plaisanteries m’amusaient. Je suis humiliée devant moi-même; mes deux lettres ont été bêtes. J’ai voulu trop prouver; quelques mots simples vaudraient mille fois mieux... Et je ne suis rien et je ne puis en rien me rapprocher de lui et il peut se moquer de moi comme moi-même.
A nevidím nic... nic, než že malířství by bylo rehabilitací, božskou náhradou. Měla bych právo mít city, názory (sama před sebou) — nepohrdala bych sebou při psaní všech těch ubohostí! Byla bych něčím... Mohla jsem být ničím a byla bych šťastna být jen milována mužem, který by byl mou slávou... ale nyní musím být někým sama za sebe... jinak, jinak jsem ztracena... A Bůh se neslituje?! Kdyby se mi aspoň podařilo slušně se provdat.
Et je ne vois rien... rien, que la peinture ce serait une réhabilitation, une compensation divine. J’aurais le droit d’avoir des sentiments, des opinions (devant moi-même) je ne me mépriserais pas en écrivant toutes ces misères ! Je serais quelque chose... Je pouvais n’être rien et je serais heureuse de n’être rien qu’aimée d’un homme qui serait ma gloire... mais à présent il faut être quelqu’un par soi-même... autrement, autrement je suis perdue... Et Dieu n’aura pas de pitié ?! Si au moins je trouvais à me marier convenablement.
Jsem unavena tolika drobnými trápeními — tři roky bez přestání trpím. Už osm měsíců je život snesitelnější, ale ještě dost smutný na to, abych ho nechtěla! Jestli to tak musí pokračovat, dej, ať zemřu, Bože můj. Mám toho opravdu dost. Tohle není život. Není to ani otázka Cassagnaca — tohle není život! Skutečně to není život! Sama, vždy sama. Nikdy nikoho nevidět! Být ničím, nikam nechodit a doma se nudit! A ta mladost, ta svěžest, to božské tělo...
Je suis lasse de tant de petites misères, voilà trois ans que je ne cesse de souffrir. Depuis huit mois la vie est plus douce mais encore assez triste pour que je n’en veuille plus ! Si cela doit continuer faites que je meure, mon Dieu. J’en ai vraiment assez. Ce n’est pas vivre. Il ne s’agit même pas de Cassagnac mais ce n’est pas vivre ! Vraiment ce n’est pas vivre ! Seule, toujours seule. Ne voir jamais personne ! n’être rien, n’aller nulle part et s’ennuyer chez soi ! Et cette jeunesse, et cette fraîcheur, et ce corps divin...
Nač?! Je to zločin promarnit mě! Kdybych zemřela, červi by dostali svůj díl! Ale takhle vegetovat! Mít všechny ty tužby a tuto NICOTU!!!
A quoi bon ?! C’est un crime de me perdre ! Si je mourais les vers en auraient leur part ! Mais végéter de la sorte ! Avoir toutes ces aspirations et ce NEANT !!!
Poznámky
Pozn. překl.: Marie Antoinetta (1755–1793) čekala v pařížském vězení Conciergerie na popravu v říjnu 1793. V Conciergerii nosila královna, tehdy již vdova, prostý černý smuteční šat. ↩