Neděle, 1. září 1878

Copak je to možné, když člověk čte věci, jako je ta, kterou si přečtete v dnešním Le Pays!
Co na tom, že je tento muž nevzhledný, ženatý, opovrženíhodný ba i v soukromém životě — před celou Evropou je obdivuhodný, má talent jako ďábel a mluví jako anděl. Přečtěte si tento soudní případ a obdivujte, jak je napálil všechny, jak je veliký, poctivý, pravdivý. A jak obecenstvo, soudci, advokáti — všichni jsou strhováni jeho ohnivou řečí. Chtěla bych být někým, kdo se počítá, abych se mu mohla pokloněním vzdát pocty, jež by měla velkou cenu.
Neexistuje krásnější talent než výmluvnost pro muže — a zpěv pro ženu. Muž, který umí mluvit, je všemocný, je veliký, je poctivý, je krásný.
škrtnutoKdyby to nebylo tak obyčejné, já
Navzdory tomu, co na tom může být vulgárního, prohlašuji se za obdivovatelku Cassagnaca. Dobře vím, jaké obratné posměšky mi lze vrhnout na hlavu... Mám, namouduši, odvahu svého přesvědčení.
Co vážní lidé tomuto muži vyčítají, je přesně to, co mě okouzluje — říkám to s rizikem, že budu mít tento cit společný s trhovkyněmi a pařížskými maloměšťačkami. Ale ne, milí čtenáři — tyto dámy obdivují tělesnou krásu a hrubosti; já obdivuji to, co jim uniká, a nemám v nenávisti ani to, co obdivují ony. Přísahám vám, že tyto urážky vynucují jistý obdiv — protože jsou zasloužené, protože za nimi jejich původce poctivě stojí, a protože kdo hodně uráží, také hodně brání a chrání.
To máme společné — že naše drzost není důsledkem živosti, nýbrž uvažování, a že nás lidé pokládají za bezhlavé, zatímco jsme promyšlení. Srovnávám se s ním ovšem na mnohem nižším stupni. Multedo ho onehdy dobře odhadl, tak dobře, že bych se vsadila sto proti jedné, že to někde slyšel a jen opakoval slova nějakého duchaplného muže. Ach, ale co na tom? Má snad menší cenu, když není tím odvážlivcem, za jakého ho mají? Opakuji: naopak, má větší cenu; hrdiny – bez rozmýšlení zbožňujeme, ale mnohem víc je obdivujeme, když v jejich hře objevíme lstivost. Začnete jim nedůvěřovat, a oni ve vašich očích rostou. Blouzním, myslela jsem na udatné rytíře středověku a na Odyssea a ztratila jsem z očí ty, o nichž jsem mluvila, samými… hloupostmi; teď už vážně nemluvím k věci.
napříč stránkou
Říká se, že jsem bláznivá a živá, kdežto já jsem jen příkrá a prudká.
Musely jsme jít do kostela na smuteční mši — přišly jsme záměrně pozdě; ale zbývala ještě čtvrtina mše a jeden z malých jáhnů nám ukázal místo vpředu, takže náš smutek proti naší vůli vzbudil rozruch. V černém jsem velmi zajímavá; moje šaty připomínají šaty Marie Antoinetty v Conciergerii — vypadám v nich štíhleji — zkrátka, nic z toho není nijak neobvyklé, dokonce i obě velkoknížata si povšimla té, která se s nejhlubší úctou, milí čtenáři, nazývá nejvroucnější obdivovatelkou Paula de Cassagnaca.
Chystala jsem se jít spát... jsem otrávená, znechucená... Víte... ne. Dělala jsem drahoty, protože Paul de Cassagnac lhal kvůli pozvání na večeři u lidí, kteří ho nudili! Jsem absurdní. Nevím, co dělat. Mé žerty mě bavily. Jsem ponížena sama před sebou; oba moje dopisy byly hloupé. Chtěla jsem příliš dokazovat; několik prostých slov by bylo tisíckrát cennější... A já nejsem nic a nijak se mu nemohu přiblížit — a on se mi může smát stejně jako já sobě.
A nevidím nic... nic, než že malířství by bylo rehabilitací, božskou náhradou. Měla bych právo mít city, názory (sama před sebou) — nepohrdala bych sebou při psaní všech těch ubohostí! Byla bych něčím... Mohla jsem být ničím a byla bych šťastna být jen milována mužem, který by byl mou slávou... ale nyní musím být někým sama za sebe... jinak, jinak jsem ztracena... A Bůh se neslituje?! Kdyby se mi aspoň podařilo slušně se provdat.
Jsem unavena tolika drobnými trápeními — tři roky bez přestání trpím. Už osm měsíců je život snesitelnější, ale ještě dost smutný na to, abych ho nechtěla! Jestli to tak musí pokračovat, dej, ať zemřu, Bože můj. Mám toho opravdu dost. Tohle není život. Není to ani otázka Cassagnaca — tohle není život! Skutečně to není život! Sama, vždy sama. Nikdy nikoho nevidět! Být ničím, nikam nechodit a doma se nudit! A ta mladost, ta svěžest, to božské tělo...
Nač?! Je to zločin promarnit mě! Kdybych zemřela, červi by dostali svůj díl! Ale takhle vegetovat! Mít všechny ty tužby a tuto NICOTU!!!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie Antoinetta (1755–1793) čekala v pařížském vězení Conciergerie na popravu v říjnu 1793. V Conciergerii nosila královna, tehdy již vdova, prostý černý smuteční šat. ↩