Pátek, 23. srpna 1878

Barnola přišel. Jedna myšlenka mě trýzní a pohlcuje. Mám skoro dvacet let. A protože jsem ve čtrnácti vypadala na sedmnáct — posuďte, na kolik let mě teď odhadují! Lidé se diví, že ještě nejsem provdána. Zkrátka — jsem ponížena a chtěla bych se vyhýbat těm, kdo mě znají... bylo by to zbytečné... prostě mě to trýzní!
Vůbec jim ani nepřijde na mysl, že je třeba provdat Dinu! O mně nemluvím — to není jejich věc; ale opravdu si myslí, že to ubohé bláznivé stvoření je na světě proto, aby zůstalo zavřené v tomto strašném bytě. Čekají na „náhodu“ a spoléhají na „Prozřetelnost“. Z lenosti, z neschopnosti, z otupělosti jsou fatalistky; ostatně jsou jimi jen tehdy, když jim něco vyčítám, jinak nejsou ničím. Nuže, místo abych se rozhořčovala, pustím se do činu. Issayevitch jistě přijede na Výstavu... Jednat, ano, to jsem ale dobrá! Pokládám se za úkaz, a když zjistím, že jsem sama, že nemohu s nikým počítat, místo abych to brala jako přirozené a byla na to svým způsobem pyšná, děsím se toho a myslím si, že jsem ztracená. Ne, jde o tohle.
Chci oženit Issayevitche s Dinou. Bože můj, protože to není pro mě, měl bys mi to dopřát. Stalo se, že kdo vložil veškeré síly do svého záměru, dovedl jej ke zdárnému konci. Chtěla bych vložit všechny síly do toho, abych se stala Gambettovou ženou. Nebudu ztrácet čas tím, že bych písemně probírala různé vyhlídky, budu o tom přemýšlet... možná je ženatý. Žijeme jako na pustém ostrově a nevím nic o tom, co se děje.