Pondělí, 19. srpna 1878

V našem domácím životě je pro mě cosi nesnesitelného! Starosti kvůli ničemu, neuvěřitelná bezstarostnost v závažných věcech — to je podstata všeho. A pak mě bouří ta mravní otupělost, která plodí jakousi strašnou krutost, jež spočívá v tom, že Dinu a mne nechávají napospas. Jsme tak opuštěné, že se skoro stydím za sebemenší požadavek. Člověk by musel hrát dramata, aby dosáhl těch nejobyčejnějších věcí, a ještě by se na něj dívali jako na přemrštěnou rozmarnici, která neví, co chce. O podmínkách, v nichž mají mladé dívky žít, aby to bylo aspoň trochu snesitelné, nemají tak naprosto ponětí, že se ani o nic neodvažuji žádat. Ani je neobviňuji, nepochopily by to.
Pokládají za přirozené, aby dívka mého věku trávila celý život mezi čtyřmi stěnami — doslova. Je to život skutečně strašný, protože se nelze obejít bez společenských styků obvyklých v civilizovaných společnostech, leda by byl člověk výjimkou... a... ale nemluvím o výjimkách ani o lidech rozčarovaných, mrzoutských, starých, o mniších nebo o bláznech.
A jestli mám kdy nějaké rozptýlení, vděčím za ně, jak dobře víte, jen sama sobě.
Narodila jsem se do toho, vyrostla jsem v tom, viděla jsem to každý den, a přece se cítím, jako bych do toho zrovna náhodou spadla; divím se, bouřím se a nedovedu ani vyjádřit, co chybí — protože chybí vše.
Polovinu svých pochůzek pro sebe jsem už vyřídila. Náš byt je zařízený, ale budu mít ohromný psací stůl, na který se vejdou mé sešity, mé… přerušuji se, abych vám řekla, že máma sama otvírá dveře, když se zazvoní, a sama mi nosí lístek, který právě přinesli. Rozumíte? Mé sešity, mé poznámky, ty tlusté knihy, které pořád potřebuji. Pak vázu, do které házím štětce, a jiné nezbytné věci, abych si zařídila trochu pohodlí.
Doufám, že budu moci začít v ateliéru ve středu nebo ve čtvrtek.
Slečna Oelsnitzová, ta, co byla vychovatelkou u paní Anitchkoffové, je nyní u nás... Anitchkoffovi jsou v Rusku. Myslím, že jsem vám vyprávěla, že slečna Oelsnitzová je dcerou jakéhosi barona Oelsnitze (jednoho z těch německých baronů, jimiž Rusko přetéká), že odešla z domu kvůli intrikám své nevlastní matky a že byla zamilována do Walitského... To všechno, i její pobyt u Anitchkoffových, a hlavně péče, jíž zahrnula dědečka při operaci, z ní udělalo tak trochu jednu z nás; ostatně se mi bude hodit: máma si ještě nevšimla, že se pro mě nesluší chodit ven s komornou nebo sama. Bude jakousi vychovatelkou; obléknu ji a budu jí v obchodech prokazovat velkou úctu, aby budila respekt; neboť sama respekt nebudí — malá, zrzavá, mladá, smutná. Kulatý obličej, který vypadá jako karikatura měsíce, když je měsíc smutný. Ten výraz tváře člověka rozesměje. Oči komicky zasněné, ale s kloboukem podle mého gusta to půjde a budu s ní chodit do ateliéru.
Abaza mi píše, že se Mühle opil a že z toho byl celý skandál. Za Ems se utěšuji tím, jak je dědeček šťastný, že mě znovu vidí, ač umírá. Budu ďábelsky pyšná už jen proto, že vidím, o kolik převyšuji své blízké — víc žena, víc muž, rozumnější, slušnější, lépe vychovaná. Není nač být pyšná, leda na tuhle převahu.
Inu, mám hroznou nemoc. Hnusím si sama sebe. Není to poprvé, co se nenávidím, ale o nic méně strašné to není.
Nenávidět druhého, kterému se lze vyhnout, budiž — ale nenávidět sama sebe, to je muka.