Středa, 14. srpna 1878

Coubovi jedou do Wiesbadenu a já je pověřuji odesláním tohoto lístku — v němčině.
Odpověď.
Holubice nevyhledávají společnost hus. Milovaná holubice.
A teď... to je šílenství, víc než šílenství. Schwarz nikdy nemohl napsat něco tak vulgárního — a autor se prozrazuje poloruským způsobem, jímž je zapsáno mé jméno. Je to odporný Žid se zlomyslným, nechutným výrazem, co se učí rusky! Naštěstí je slovo odpověď poučí, že je to jen odpověď...
Ať je to jak chce — jak málo štěstí mám ve všem... Včera jsem to neuhádla!... Vždyť je to jasné jak den... Aby Schwarz napsal takovou věc! To je ale nápad... kdežto to b (v) ruské a to „a“ na konci jména a ten Žid, co celý den drží v rukou ruskou mluvnici.
Opravdu, to je smůla.
Coubovi se večer vracejí s hrabětem a hraběnkou Cancrinovými — hraběnka je sestřenicí Mme Coubé.
Usazujeme se k večeři. Ouroussoff, Mme Abaza, Dourassoff... ale řekněme nejprve, že přes den přišel Dourassoff povědět, že hovořil s Husy a že chtějí být představeni atd. atd. Toho večera tedy, zatímco si povídám s našimi, tropím si z něj žerty a stěžuji si, že mě mučí svým váháním. Dourassoff se rozohní a slíbí mi, že je představí... Přijdou kolem desáté, jde jim naproti, vymění pár slov a pak říká, že je představí. „Ach ne, děkuji,“ odpoví Schwarz. Mme Abaza odchází nadšená. Pana Coubého to zasáhne jako sprcha studené vody... Já nic neslyšela, Dourassoff to slovo zopakoval. V Rusku se za takové věci rozdávají facky... v Sodenu je schytám já... ostatně tak trochu všude... před panem a paní Cancrinovými. Budu tedy vždycky bláznivá?! Svěřit se hlupákovi, jako je Dourassoff, a hnát ten žert opravdu příliš daleko... Nedopřeje mi Pánbůh aspoň trochu rozumu, když mi nedopřává nic jiného?
Zacházím chladně s ubožáky jako Schenk, kteří si to ani nezaslouží — a na druhé straně... ale ne, takhle to je. Žertuji duchaplně, ale nikdy nevím, kdy včas přestat, ta nejrozkošnější komedie u mě vždy skončí zraňujícím způsobem. Bylo by přece třeba s tím něco udělat, držet se na uzdě — anebo jít se oběsit nebo zavřít do blázince. Pro ostatní jsem zábavná, ale sama pro sebe jsem hanebná. Ten ubohý Dourassoff okamžitě šel za Husy, aby jim řekl, jak ho ta příhoda mrzí; myslel, že jedná k lepšímu — na což ti princové odpověděli, že se nic nestalo, a za důvod svého odmítnutí uvedli mé brzké odcestování a přítomnost Coubových...
Teď… mám jeden z těch odporných pocitů, které bohužel tak dobře znám! Mělo by se to přece zařídit tak, abych už nemusela zaznamenávat věci tak… ohavné… Všechno šlo dobře, bavila jsem se jako divá, a jaké rozuzlení… můj císaři!
Teď zbývá jediné… zůstat až do soboty, a hned zítra…
Pro pána krále! U všech rohatých, jaké bláznovství. Jaká odporná věc!… Už nechci říkat Bože můj pokaždé, když ho volám na pomoc. Projevuje se tak shovívavě a tak milostivě, že ho nechám na pokoji. A uvidíte, teď, když mu říkám drzosti, bude tu, aby mě potrestal, kdežto nikdy není nikde, aby mi pomohl nebo mě ochránil. Ateistkou se nikdy nestanu díky vědě, na to nejsem dost učená, ale stanu se ateistkou prostě proto, že jsem navzdory slzám, modlitbám, vzýváním a nekonečným prosbám nikdy nenašla ochranu; nenašla jsem nikdy nic než strašlivý osud, jehož rány mě stíhaly ze všech stran. A tenhle Bůh, který se skrývá, když mě má vytrhnout z nejhroznějších útrap duše, se teď ukáže hrozný a nepopiratelný, aby mě rozdrtil nějakou pohromou, protože si dovoluji tato rouhání.
Nechtěla jsem je psát, ale namouduši… stejně je lepší psát, co si člověk myslí!
Bůh nepochybně je, nějaký… Bůh je Příroda, je to Vesmír, ale není to Nejvyšší bytost, která nad námi bdí a slyší nás… a celá ta mytologie Panny Marie, svatých a Krista, kterého po vzkříšení viděli jen jeho dvanáct apoštolů, a těm stačilo si to zjevení vymyslet… Nedivte se, že slyšíte tyhle hrůzy kvůli Husům… Husové jsou ta poslední kapka, po níž pohár přetekl. Pokaždé, když jsem vzývala toho Boha Milosrdenství, toho Boha Dobroty, byla jsem oklamána, ponížena, zarmoucena! Ať ho prosím o věc bezvýznamnou, nebo… o věc zásadní, jsem si jistá, že nedostanu nic…
naopak.
Ať klečím celé hodiny a prosím ho, aby… aby mě miloval muž, muž, kterého zbožňuji a za kterého témuž Bohu slibuji, že mu zasvětím život, obětuji všechny své rozmary, budu vzornou ženou a budu žít jen pro dobré skutky, anebo ať ho prosím, aby mě sodenské vody vyléčily nebo aby… byl Schwarz představen… je to totéž. Od té doby, co jsem ho prosila, aby ochraňoval mou kresbu, začala jsem kreslit špatně. Nikdy nezapomenu na svou modlitbu v Sorrentu a na to, jak milosrdně byla vyslyšena… ale vždycky! ale všechno! Jestli mě kdy potkalo nějaké potěšení nebo radost, pak jen proto, že jsem neměla čas nebo mě nenapadlo o tom promluvit se svým Bohem…
A teď se On ukáže, aby mě potrestal za to, co říkám; až budu rozdrcená, zničená, zdeptaná, padnu na kolena, budu hlásat jeho existenci a proklínat svá rouhání! Ano, říká se, že existuje, ale mně působil jen zlo… Však jsem také byla bláznivá, brala jsem ho vážně jako Cassagnaca! Stačí chodit do kostela odříkávat modlitby, a dost. Tak se věří v Boha… Ale já jsem k němu mluvila, vyprávěla jsem mu svá trápení, udělala jsem si z něj přítele, otce, svého… Boha, obracela jsem se na něj se vším… Teď budu dělat jako ostatní, kteří jsou přece zbožní a dobří lidé.
Takže… už nemám ani svého Boha, aby mě utěšil…
Předevčírem jsem uklouzla na svém zeleném plátně a upadla uprostřed salonu… to znamenalo, že mě něco potká… jsou to hloupé pověry, ale vždycky se vyplní; v Boha bych věřila, kdyby se projevoval aspoň z poloviny tak spolehlivě.
Je pozdě… musím jít spát, ale předtím se pomodlím, budu prosit, aby mi odpustil má bezbožná slova z dnešního večera… budu Ho úpěnlivě prosit, aby mě přivedl zpátky na správnou cestu, aby mě zbavil těchto pochybností… Ať ke mně nemá dobrotu, když si ji nezasloužím, ale ať aspoň dá, abych znovu měla důvěru, abych byla křesťanka.

Poznámky

Pozn. překl.: Nejmenovaný host v Sodenu, lázních v Taunu, kde se Marie léčila. Z anonymního dopisu ho podezírá jen kvůli poloruskému zápisu svého jména a v dalších dnech se stane noční můrou celé jejich společnosti (082/1878-08-16). Nevraživost vůči židovským hostům v německých lázních a letoviscích je doložena zhruba od roku 1870. ↩