Úterý, 13. srpna 1878

Už dva dny zpívám „l’oiseau s’envole“, protože tu zpívá kdekdo, až po myčky nádobí. Prý se tu někdo žení.
Dourassoff je hlupák — po kouscích mi vypravuje, co si říkají s princi, jimž systematicky otáčím záda a kteří se přede mnou předvádějí, jako jsem se předváděla já před nimi. Dělám, že se jim vyhýbám, když se mi připletou do cesty; u stolu jsem se stala naprosto slušnou a jemně jsem si utahovala z lidí, kteří jezdí do Sodenu dělat velkopány a s nelibostí snášejí, že se tu chodí bez klobouků a tropí se bláznivosti... kde jinde by se měly tropit?
Pevně jsem si slíbila, že sehraju tu komedii, kterou sehrála tetička s Multedem. Princové byli výtečná příležitost… Nenapadlo mě to, škoda! Teď se jim vyhýbám, ale je to trochu pozdě.
Udělali na mě karikaturu se starým princem, s malým Nickem a se slepicemi.
Thilenius se mě vyptává, co je nového s Gansem, a ujišťuje mě, že bych klidně mohla dostat kytici černých růží obloženou husím peřím.
Upřímně se mi nechce odjet… Dnes odpoledne jsem se na sebe skoro zlobila… stýskalo se mi… příliš po Sodenu a nejraději bych zimu spolkla, abych se příští léto mohla vrátit do svého Sodenu. Z toho věčného laškování se bojím, že mě napadne nějaká hloupost… a pak, musím být bezpodmínečně klidnější… Chovám se jako bláznice; ne každý to bere z té lepší stránky a potom mám palčivé výčitky, když slyším, že se o mně něco povídá.
Víte, že dnes kolem třetí odpoledne jsem přes dvacet minut dávala přednost Schwarzovi před Cassagnacem… však vám říkám, že mám mozek poškozený a že můj rozum trpí tím nejzarputilejším katarem.
Víte, proč zůstávám?! Protože nechci, aby si Abaza dala od Dourassoffa představit Husy; odjedeme týž den jako ten roztomilý a tak duchaplný muž. Ta odporná ženská ho má pod pantoflem a nakonec ho ožení se svou dcerou, jakmile jí bude šestnáct; to je mi jedno, ale nechci, aby jí Dourassoff představil mé drahé Husy.
Tady je, myslím, odpověď na mou karikaturu poslanou poštou; nevěřím ovšem, že by to bylo Schwarzovým stylem. Vypadá to, že to pochází od ženy, a to od Angličanky. Možná je to ta Angličanka, která se prochází s Husy a byla na karikatuře vyobrazena… kurtizána, myslím. Ale odkud by věděla, co zpívám? Prohlédla jsem si rukopisy v lázeňské knize hostů a nevidím tam nic podobného… Jestli je to Schwarz, divím se jen tomu, jak dlouho mu trvalo, než mi napsal hlouposti… vlastně ne, znamení dala má karikatura.
Večer plyne jako každý den: sedíme kolem stolu na terase a říkáme si samé bláznivosti.
Pivovarník, blázen, novinář, plukovnice i baron odjeli. Zůstali jen lidé na průjezdu, které skoro nevidíme, a my. My, Coubovi a Dourassoff. Mme Abaza a princ, ti dva ale v Kurhausu nebydlí. Princ tu však obědvá… kolem jedné se snese na terasu a kolem třetí odlétá, aby se večer vrátil.
Jsem holubice! Holubice nemají s husami nikdy nic společného.
Zpívám „l’oiseau s’envole“ a tu nebeskou hudbu někdo znesvětí vtipem… dobrá, o husách žádnou píseň neznám, ale když dnes večer Husové šli kolem nás, začala jsem si pobrukovat tuhle vybranou melodii:
Když se kachny v houfu sejdou, je to jejich věc, vás nic do toho! O naši společnost nedbají. Nechme jim tedy volnost…
Rosalie mi zase přišla vyprávět bláznivosti… nechci ničemu věřit, ačkoli bych tolik chtěla.
Schwarz má modré oči a dnes večer mi připadaly méně krásné…
Angličanka viděla, že si ji na balkoně kreslím… dnes večer se procházela marně… mí Husové ji nechali samotnou a procházeli se mezi sebou. Viděla jsem je na poště, tam nikdy nechodí… ten dopis napsal Schwarz…
Říkám vám, že se poslední dny náramně bavíme a je nesmírně pikantní, že se neznáme…
Ano, ale…
Udělali na mě další karikaturu. Ryba bere… konečně, chválabohu, jen si pomyslete, už čtyři týdny, ne, tři týdny se jim posmíváme plnou parou.
Mluví o mně s Dourassoffem... který je hlupák; co se jich týče — smějí váhat, i když... Nu což!

Poznámky

Pozn. překl.: Název písně, doslova „Ptáček odlétá“ — dobová sentimentální píseň. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩