Čtvrtek, 15. srpna 1878

Jsem křesťanka, bohužel!
Udělala jsem, co jsem chtěla — potkala jsem Schwarze a přistoupila k němu. „Pane,“ říkám mu, „včera došlo k nepříjemnému nedorozumění; pan Dourassoff vás chtěl v dobré víře představit; vy jste nechtěl. A přicházím vám říct, že kdyby se byl pan Dourassoff poradil se mnou, nebyla bych chtěla já. Mezi Rusy se seznamujeme, ale pokud jde o cizince, to je jiná věc. Nemám nejmenší chuť se s vámi seznámit. A příště, až budete mluvit s dámou, doporučuji vám smeknout klobouk.“
Tvářil se naprosto rozhněvaně — ty ošklivé krátkozraké oči, které se zdají tak krásné pod modrými skly, dobře jsem je viděla, i ty vpadlé tváře a tu chorobnou pleť. Několikrát mě přerušil, aby řekl, že je to vina pana Dourassoffa, že „u nás to také není zvykem“, že nás nechtěl rušit atd.
Potom, zatímco jsem pila čaj s ostatními, zavolali Dourassoffa a hrubými slovy mu řekli, že kdybych jim ještě řekla nějaké impertinence, pomstí se. Dourassoff mi to přišel zopakovat. Zkrátka — je to prostě skandál. To je také nápad, představovat si, že omezenecký Němec je inteligentní Francouz. Jsem tím vším tak nesmírně rozrušená, že se třesu vzteky a studem... když jsem vám říkala, že Pánbůh přijde mně na pomoc a udělí mi jakousi lekci...
Dourassoff to půjde povyprávět všem. Já bych chtěla být kdovíkde...
Dourassoff odjel ve tři; ubohý hoch z toho vyvázl jen taktak, ještě chvilku a byla by z toho aféra.
Konečně! Řekla jsem Mme Abaza, co jsem Schwarzovi oznámila, a ona říká, že je to velmi dobře, protože včera odešla pod dojmem toho ne, děkuji, které volalo po pomstě. Ubohá ženská, já jsem ale bláznivá. Právě jsem napsala Doenhoffovi zhruba tohle. Tady je ostatně koncept.
Opsaný dopisLettre de Marie à un comte, ami de la famille, Soden, 15 août 1878
Soden 15. srpna 1878 Milý hrabě, nejprve vám sděluji, že jsem v Sodenu s tetou, neboť máma je zdržena v Paříži, protože dědeček je vážně nemocen. Nemohl byste mi říci, co je zač jakýsi princ August z Hohenhole-Oehringenu? Jde ostatně o toto. Jeden náš přítel se s ním seznámil, a když byla nedávno pohromadě celá naše společnost, dosti početná a milá, chtěl nám náš přítel pana de Hohenhole představit, a ten řekl dost nahlas, aby to slyšeli všichni: „Ne, děkuji.“ Přiznávám, že mě to naprosto pobouřilo, a jelikož jsem se zastala všech našich dam, dopustila jsem se té hlouposti, že jsem mu řekla, že kdyby se byli zeptali mne, nebyla bych se s ním chtěla seznámit já. Možná jsem neudělala dobře, ale uznejte také, že ten pán byl notně hrubý, tím spíš, že druhý den šel vykládat, že jsem mu řekla nezdvořilosti, aniž ho znám, a bez důvodu (díky čemuž vypadám jako bláznivá), a že se pomstí. Jistá stará kněžna z Petrohradu, kterou dobře znáte, řekla, že vypadá hloupě, aniž věděla, že rozumí rusky; a já jsem na něj nakreslila karikaturu, ale upřímně, to nejsou tak těžké urážky, aby se člověk rozzuřil, jak se rozzuřil on. Nezbývá než předpokládat, že je buď blázen, nebo že je ve hře nějaká třetí osoba. Dostávám podivuhodné dopisy, které, přestože nejsou podepsané, zjevně psal on. Kdoví, jestli se nějaký hlupák nebaví tím, že mu píše dopisy jakoby ode mne nebo od někoho z naší společnosti? V každém případě je mi nesmírně líto, že jsem se do toho všeho zapletla, tím spíš, že má poznámka toho pána nenapraví, je-li nevychovaný nebo od přírody omezený. Nevím, kde vás můj dopis zastihne, ale protože vím, že jste stále naším velkým přítelem, vzpomněla jsem si na vás, abych se dozvěděla něco o tom pánovi, který o mně všude mluví zle, protože jsme si z něj trochu tropili žerty; je velmi nemocný, a proto velmi zlý. Odpovězte mi brzy a dejte o sobě vědět do Sodenu, Kurhaus. Na shledanou. Upřímně vás zdravím. Marie Bashkirtseff
Stydím se před těmi Rusy, kteří nás znají jen velmi málo a kteří si o mně udělají podivnou představu, až jim budou vyprávět, že jsem šla s tím pánem mluvit. Ať je to všechno proklaté!
Dědeček umírá… myslím, že pojedeme rovnou do Paříže.
Rosalii mám velmi ráda, ale zbavím se jí. Viděla mě mluvit s princem, právě tak jako mě tenkrát viděla u akvária v Neapoli, a viděl mě celý Kurhaus. Soden skončil jako ostatní. A to pomyslet, že kdyby byl Dourassoff méně hloupý a nebyl mi vyprávěl o své poslední schůzce s Husy, byla bych skoro spokojená.
Dala jsem Céline třicet marek a řekla jí, že už nechci dostávat anonymní dopisy, protože vím, odkud pocházejí, a že jsem už černého prince požádala, aby s tím žertem přestal. Totéž jsem navykládala Rosalii, a ta šla Židovi říct:
„Ach, pane, slečna už nebude dostávat anonymní dopisy.“
„A proč?“
„Protože sama řekla princi, že ví, že pocházejí od něho, a vážně ho prosí, aby přestal.“
Totéž jsme navykládaly Coubovým a Cancrinovým, s nimiž obědváme i večeříme a s nimiž jsme se právě rozloučily — s prvními něžně, s druhými přívětivě.
Paní Cancrinová je rozená Greigová, její otec je ministr financí, na což jsme náramně pyšná, ale naše máma byla tanečnice, a k sňatku došlo za těchto okolností. Car rád překvapoval své ministry; když jednou vešel k panu Greigovi, pracoval pan Greig u psacího stolu a vedle něho vyšívala nějaká dáma; car k dámě přistoupil a políbil jí ruku, a sotva odešel, dal pan Greig zapřáhnout kočár a požádal dámu, aby nastoupila, se slovy: „Pojďte do kostela, má drahá, Jeho Veličenstvo vás políbením ruky uznalo za paní Greigovou, musíte jí tedy být i ve skutečnosti.“ Ourassoff je nejlaskavější člověk na světě, možná mi bude moci posloužit… kdyby chtěl, zmohl by všechno. Zapomněla jsem říct, že když car políbil ruku ministrovy družky, žili už spolu šťastně a měli spoustu dětí. napříč stránkou Tehdy ještě nebyl ministrem financí.
Ještě teď mě děsí ta aféra s Husy, zahanbený výraz tety je mi odporný… jak jsem vám říkala, onehdy jsem upadla, to je velmi špatné znamení. Soden byl rozkošné hnízdo, kde jsem viděla víc lidí než v Paříži a odkud jsem mohla odjet s čistou vzpomínkou… a v jediném okamžiku je všechno zkažené, zkalené, pošpiněné! Obraz, na kterém člověk pracuje šest týdnů, a když je hotový, někdo vám ho pokaňká inkoustem.
Děsí mě, co jsem včera napsala o Bohu.
Je mi trochu lépe, ale je mi líto, že jsem si Soden pokazila. Díky tomu budu v Emsu velmi rozumná… jestli se ubohému dědečkovi polepší.
Soden, Schwarz a Gans byla tři slova, která mě rozesmávala… teď se mi z nich dělá zle.

Poznámky

Princ, s nímž se Marie střetla, byl August Karl Prinz zu Hohenlohe-Öhringen (1854–1884), syn Huga, 4. knížete z Hohenlohe-Öhringen a vévody z Ujestu; zemřel svobodný v San Remu 27. ledna 1884 (thepeerage.com). Jeho mladší bratr Hans (nar. 1858) je ten, jemuž Marie přezdívala „Gans“ (rejstřík Mon Journal, sv. 12: „Hohenlohe-Oeringen (Hans) [Ganz]“). ↩