Pondělí, 12. srpna 1878

Včera Dourassoff mluvil s princi na terase nejméně hodinu, a kvintesencí všech těch hovorů je toto: nemají valnou chuť být představeni — aspoň on, Auguste, protože Gans je ještě dítě a nic neříká. To je přespříliš! Jsem plná ohromení a studu. Dourassoff také říká, že chtějí být představeni mně, ale ne ostatním... kteří jsou stále s námi — to je směšné!
Poslala jsem jim poštou karikaturu — jsou na mě už tak zuřiví, že jedna maličkost navíc nic nezmění. Celý den proseděli na terase a přecházeli sem a tam kolem nás, zkrátka samé hlouposti. Mme Abaza za mnou přišla a důvěrně mi vyprávěla, co jí řekl Dourassoff a co jsem už věděla. Té vznešené dámě jsem slíbila, že jí při odjezdu řeknu jednu věc, která prý uchlácholila mou ješitnost, a vymínila jsem si naprosté mlčení... s dodatkem, že mi připadá jako žena, která tajemství udrží. Povím jí, že Schwarz je do mě zoufale zamilován, že mi to napsal a že když viděl mé pohrdání, přísahal mi, že přede mnou uteče. Řeknu to věrohodně.
Dnes ráno jsem podnikla hon hloupý jako sám Dourassoff, který mě doprovázel s dalším ruským pánem. Pronásledovali jsme Schwarze — ti dva muži, kteří necítili, jak jsou hloupí, když se účastnili takové kratochvíle, museli krásnou mumii rozčílit; přišla si sednout těsně k nám a pít kávu dvě hodiny.
Byla jsem s Coubovými a jejich malým Nickem. Husové volali slepice a já je zaháněla — každý z nás se snažil přilákat ta zajímavá zvířata, Husové se smáli a já se smála.
Začala jsem pak Schwarze črtat do náčrtníku a on mě začal modelovat z másla. Napodobuje kvokání slepic a já kokrhání kohouta a malý Nick říká: „Fi! Gans! bobo tip-tip (bolí slepičky).“ Ten tvor je tloukl hůlkou. Když odešli, nasadím si modrý skřipec, klobouk jako mají oni, vyhrnu límec kabátu, vezmu do úst stužku, abych znázornila knír, a chopím se hole — a sehraju Coubovým představení! Nikdo jiný tam nebyl.
U večeře se neodtahuje! Jaké oči ten člověk má!
Bylo prokázáno, že plicní nemoci jsou naprosto odporné — ale nešlo zabránit tomu, aby souchotináři oplývali jakýmsi nevím jakým kouzlem, jaké ostatní nemocní nikdy nemají a zdraví taktéž ne a jež ve vás budí kdovíjaký půvabný soucit. Nosím modrý skřipec. Baron Schenck, ten komisař nebo prefektův syn, je tu. Skoro s ním nemluvím, vůbec se o to nestarám a ani nevěřím, že je zamilovaný. Fuj! Hrůza.
Tvrdí se, že Schwarz má tmavomodré oči. Jsou božské.
škrtnutoVýraz při házení na zem atd., napodobování. U Thilenia… karikatury na ně. Vyhýbám se mu, zůstává posměšný.
Říkám dost nahlas, že Dourassoff pochytil sodenské nevychované způsoby, a shodím zápisník na zem. Roztržitý Dourassoff si toho nevšimne a zvedá ho Nick.
A pořád samé takové lekce pro Husy. Mluvím o nich a posmívám se jim tak, aby mi rozuměli, i když mluvím rusky; každý den jsem s tím posměchem chtěla přestat a každý den jsem mu propadala víc a víc.
Člověk si zvykne i na ty nejprotivnější věci, říkám, budu Soden oplakávat, i ten… zbytek.
Podala jsem mu omáčku a on mi sotva poděkoval. Předem jsem to našim Rusům ohlásila. Po večeři si navzdory přítomnosti Husů nasadím skřipec a klobouk a vezmu hůl. Schwarz se na mě netečně díval, a tak jsem ty rekvizity odložila a dala se do hovoru s Dourassoffem s tím nejvybranějším výrazem na světě, zatímco Schwarz nasadil výraz docela rošťácký… na své poměry. Je to loutka… Nehybnost toho muže může člověka přivést k šílenství… a já jsem do ní blázen. Teď začínám být netečná sama, a doopravdy… celý den jsem se nutila jim vyhýbat a byli z toho dokonce trochu překvapeni, po všech těch bláznovstvích. Zůstanu ještě jeden den, abych jim ukázala svůj nový způsob.
Dnes ráno vejde Thilenius, a místo aby pozdravil, padne na židli, vybuchne smíchy a volá: „To je telikatesa, delikatesa!“
Zahlédl totiž mé malby. Když jsem u něj byla na potírání krku, vyprávěla jsem mu pár příhod z Kurhausu; div se smíchy nezalkne a křičí, že se s Augustem (Aougoust — podle německé výslovnosti) musíme bezpodmínečně seznámit.
Zeptala jsem se ho, jestli z těch vod padají vlasy všem.
„Jak to? Proč?“
„Protože přede dveřmi knížat se pořád válí husí peří…“
Myslím, že ti šosáci škubali ptáky, protože před jejich pokoji dnes ráno opravdu leželo peří.
Poslouchejte!! Včera jsem vešla do jejich salonu… mají rozkošnou mandolínu a stůl plný hraček, panáčků a dřevěných koníků… je to u nich velmi milé…
Jestli se zítra neseznámíme, mám jeden nápad… Odporná situace!… Zůstat déle je nesmírně obtížné kvůli Emsu, kvůli tetě, která si bude myslet, že jde o nějaké bláznovství, kvůli Rusům, kteří se mi budou smát, a kvůli mně samé, protože ještě před týdnem jsem Soden proklínala od rána do večera.
A jak odjet bez rozuzlení!…
Jsem vážně hloupá… po tom všem, co jsem provedla, chci, aby oni stáli o to být mi představeni. To je šílené. Naprosto šílené. Pořád si namlouvám, že mé urážky a posměšky se nepočítají, protože nikdy nemyslím nic zlého; ale při sebemenší maličkosti ze strany druhých jsem zoufalá nebo zuřivá.
Po odjezdu Antonských jsem měla přestat, protože tehdy mi Husové projevili jistou blahovůli. Nechápu, proč už čtyři týdny chodí každý den večeřet vedle mě! Vědí, kdo jsem, vědí tolik, znají Dourassoffa, mlčky se účastní všeho, co děláme… Nemají-li chuť se seznámit, je přece snadné posadit se jinam nebo ke zvláštnímu stolu — ale takhle... To je absurdní! Neměla jsem jim celý pobyt zasvětit výsměchu... Bavila jsem se, to je pravda... Ale mohla jsem se bavit jinak a tisíckrát lépe.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále německy: „fürsten“ (Marie připojuje francouzský překlad „princes“). ↩