Pátek 17. května 1878

Klidně bych se stala komunardkou jen proto, abych vyhodila do povětří všechny domy, všechny ty rodinné domovy!..
Člověk by měl milovat svůj domov a není nic sladšího, než si v něm odpočinout, snít o jiných věcech, které udělal, o lidech, které viděl... ale odpočívat věčně! Nevidět nic jiného než ten ubohý serail — Marii, Dinu, mámu, tetu — uprostřed nichž se prochází, vleče se oblíbená sultánka se svými guzlami, trombony a čert ví čím ještě!
Den od osmi do šesti nějak ujde při práci — ale večer!!
Budu večer sochařit... abych nemyslela na to, že jsem mladá, že čas plyne, že se nudím, že se bouřím, že je to příšerné!
Jak je to přece jen zvláštní — lidé, kteří nemají štěstí — ani v lásce, ani v záležitostech.
V lásce to byla moje chyba — pro jedny jsem blouznila, jiné jsem opouštěla... Ale v záležitostech... Kdybych měla štěstí, mohly bychom mít s Paulem de Cassagnacem velmi zajímavý salon — s mou nezávislostí, mou originalitou; ženy ho řídí? Mademoiselle Acardová, mademoiselle Acardová ho řídí! Francouzská dívka, mademoiselle Acardová, Claire nebo Mathilde... Snad Suzanne!
Kdybych byla někým jiným, řídila bych ho já, měly bychom hromadu bonapartistických psů — a kdyby tato jiná měla mého ducha... (kdybyste věděli, jak mě můj duch otupuje a rozčiluje!) — stala by se středem, jakousi slavnou osobností... Ale jsem to já... Jsem rozkošná, dobře stavěná, duchaplná, vzdělaná — ale... Jsem to já a všechno je to k ničemu.
Je pravda, že k uskutečnění tohoto snu by bylo třeba jiného postavení, jiného vedení domu... pak by ten gaskoňský Cassagnac dělal vše jinak a docela rád by předsedal slušnému salonu — hrál pana Thierse u kněžny Troubetzkoyové.
Je to to, nebo je to něco jiného — co na tom záleží, když výsledek je žalostný a příšerný.
Teď půjdu plakat a modlit se k Bohu, aby mi to zařídil... Je velmi originální rozmlouvat s Pánembohem — ale ke mně ho to laskavějším nedělá. Kdyby Bůh měl dělat vše, o co ho kdo prosí!... Ale ostatní neumějí prosit... Já mám víru — já prosím...
Asi si to nezasloužím.
Myslím, že brzy zemřu.

Poznámky

Pozn. překl.: Komunardka — přívrženkyně Pařížské komuny z roku 1871; Marie výraz používá jako hyperbolické vyjádření revolučního hněvu. ↩