Sobota 11. května 1878

Já, Schaeppi a teta Marie jdeme na Výstavu prohlížet obrazy a obdivovat dona Carlose naživo — je to nejvelkolepější a nejkrálovštější muž, jakého jsem kdy viděla. Svou vznešeností převyšuje naše velkoknížata i našeho císaře.
Ať ho obléknou, jak chtějí, ať ho postaví kamkoli — každý se bezděčně zastaví a zeptá se: „Kdo je ten muž?“
Rod nelze popřít, a jsou-li lidé vznešeného rodu oškliví nebo bez té vznešenosti, věřte mi, pak je v jejich původu někde klam. Nelze být suverénnější, vznešenější a uvolněnější než don Carlos. Kdyby byl tento muž inteligentní jako kdokoli jiný, bylo by ho příliš! Není docela hloupý, ale ospalý, a duchem není nikdy přítomen. Mnozí mi to říkali — i Paul de Cassagnac.
Díky sobotám v cirkuse zřejmě nikoho mít nebudeme a naše soboty spějí ke konci.
Napůl jsem usnula — tak rozkošně — když přišel pan de Morgan, kterého jsme nepřijaly. Máma je nemocná. Předem jsem rozkázala nepouštět dovnitř žádného blonďáka jakéhokoli odstínu. Z tmavovlasých znám jen Cassagnaca. Jaká otrava! Přerušila jsem psaní, tak rozkošně jsem spala — a umění mě probudilo, abych znovu pomyslela, že je zoufalé být ničím a že bych si přála mít politický salon.
A tak příjemně jsem spala!
Důležité je nepřijít o rozum do října — v sezoně, kdy je krásně a kdy se skoro všechny radosti odehrávají venku; v téhle sezoně je nesmírně těžké dělat, že nic neslyším... Začíná teprve a hledím na ni se smutkem smíšeným s hrůzou. Začíná teprve, pravda, ale skončí — to je také pravda — za šest měsíců. Šest měsíců, během nichž mě budou dráždit jako psa na řetězu. Nuže — za šest měsíců to bude za mnou.
Je lepší, abych na to všechno myslela hned zpočátku, abych si ta drásání přeháněla, v duchu je přemohla a ihned a statečně se s tím smířila. Nesmírně mě rozzuřuje, že musím být tak rozumná. Ale ze dvou věcí musím jednu vybrat.
Rozum, který mě ponižuje, protože jsem k němu nucena.
Nebo zuřivost, která by mě snad zcela nezabila, ale zmrzačila by mou existenci — a člověk přece žije jen jednou.
Právě jsem vstala z postele naschvál, abych vyjádřila pochybnosti — koneckonců, poslyšte: kdybych byla tak mimořádná, svět by si toho všiml.
Naprosto popírám nepochopené zásluhy. Nikdo je nezná — tedy neexistují.
Všichni říkají... co říkají. Ale já si nevážím ducha, který nic nepřináší; můj takový je.
Ale svět mě nezná. Mnoho lidí mě vidělo, skoro nikdo mě nezná — ti, kdo mě znali, znali mě jako dítě. Kdybych za časů Audiffreta měla svůj dnešní úsudek, byla bych možná malou královnou v Nice... ano, ale možná bych taky otupěla. Takže nelituji ničeho.
Cože! Přišla jsem se obvinit a místo toho se hájím!
Opakuji, Cassagnac sám o sobě je to nejzábavnější na světě — ale není z těch mužů, kteří nechávají vyniknout přednosti druhých; jinak... vidíte, muselo by se dospět k závěru, že jsem pravým opakem toho, co se říká. Jakou ženu Cassagnac postavil na piedestal svou láskou nebo přátelstvím? Ani jednu. Pan Thiers — ó, to je jiná věc — stvořil paní Troubetzkoyovou, která měla... potřebné vlohy. Ale Cassagnac se pokládá za d’Artagnana a navštěvuje ušlechtilé pány, sem tam vkládaje pár senzačních frází napodobených z Dumase v „Třech mušketýrech“ nebo ve „Vicomtu de Bragelonne“.
To mu nebrání být vším, co jsem říkala v předchozích svazcích — ale to vám dokazuje, že bych se neměla příliš rmoutit.
Ano — musím se nyní připravit na to, že jednoho dne uslyším, že ten tvor udělal pro někoho to, co jsem ho prohlásila za neschopného nebo neochotného udělat.
Jednou jsem v Nice měla sen — sen o pěti hvězdách padajících z nebe. Špatně jsem ho vyložila. Nyní věřím, že pět hvězd znamenalo pět let pádů, převratů, trápení.
To bylo před čtyřmi lety — zbývá mi tedy jen jeden rok.
Musím udělat jednu věc... zůstat bláznicí, protože jinak být nemohu — ale neskrývat se, když chci říci vážné věci.
Ostatně — věřím, že jsem toho schopna.
A pak — jelikož se žení, jak k čertu chcete, aby myslel na něco jiného, zvláště na jinou ženu.
Ze své mademoiselle Acardové udělá slavnou ženu a spolu pak oba shnijí.
Říkám znovu: jsem toho schopna — úplně, jsem si jistá. Dobře. Ale kde se stýkat se společností???
Nechte mě na pokoji — uvidíte. To je mi pěkná zásluha, dojít k cíli snadno! Mám jen sebe a prosadím se.

Poznámky

Pozn. překl.: Don Carlos (Carlos de Borbón y Austria-Este, 1848–1909), vévoda madridský, karlistický uchazeč o španělský trůn, tehdy v exilu. ↩