Pátek 15. března 1878

Zatímco jsme večeřeli, pan Georges prošel pokojem, aby vstoupil k otci. Mohl si vybrat jiný okamžik. Nejprve jsem ztuhla a pak jsem zuřivá šla zamknout dveře — ale s úmyslem je znovu otevřít; ale... ale mysleli si, že „zavírám toho ubohého starce“ — a nechtěla jsem, aby mě podezírali nadarmo, a klíč jsem si nechala. Otevřeli jiné dveře, což vše vyřešilo — ale paní matka se dala do křiku a do scény, v níž jsem měla pochopitelně nejhrůznější roli, protože jsem držela umírajícího pod zámkem a nechtěla, aby mu podali večeři. Zkrátka mě zasypali nejodpornějšími urážkami, na něž jsem odpovídala příšerně chladným a drzým tónem: „Jiná by z toho, co říkáte, už byla mrtvá — ale vy jste moje matka a dlužím vám úctu. Jsem ráda, že tu je někdo, kdo vidí, co mi říkáte kvůli Georgesovi — a jak se snažíte vyvolat mezi námi hádku: provokujete mě, abych vás urazila, a pak budete věc překrucovat.“
Nato mi odpovídají, že mě všichni znají jako bídnici, lupičku, hrůzu — a že proto mě nelze uvádět do společnosti.
Obdivuji zvláště to, když matka vykřikuje takové pomluvy o vlastní dceři před skoro cizími lidmi. Opravdu nemohu věřit, že by mě chtěla zostudit a zahubit — je to zuřivost, šílenství, jakási nemoc, která ji mate.
Jsem skoro ráda, že jsem v tom tak nešťastná — neboť mi to dovoluje prosit Boha, aby se nade mnou smiloval v ostatním.
Víte, co křičel pan Georges oné noci — a co slyšel doktor, Blanc, všichni:
„Tvoje dcera je děvka, která se vláčí po všech pochybných místech Paříže.“
A když mu zacpávali ústa:
„Ano, ona se... atd. atd.“ A pak říkal:
„Nu, zavolejte policii — komisař zjistí, že vy (máma a teta) mě chcete vzít za svého muže.“
Ale mezi tím, jak to říkám já, a jak to říkal on, je propast — bylo to tak ohavné, že si to nepamatuji; a i kdybych si to pamatovala, nepošpinila bych pero — o ústech ani nemluvě — takovou hrůzou.
Yorke a Berthe večer.