Sobota 16. března 1878

Nemusela jste se, drahá slečno, Cassagnaca bát — nepřichází. Sám se pozval a sám se odvolal. A já, která jsem tak veselá, tak hezká a tak pěkně učesaná. Dnes večer jsem se podobala paní Récamierové.
začerněnoAle nejprve zde je má odpověď na Cassagnacovy omluvy, zrádče! zde...
Opsaný dopisBillet de Marie à Paul de Cassagnac, [samedi 16 mars 1878]
[Sobota 16. března 1878] Zrádče, co tomu řekne Victorine? Spěchám ji odvolat — ale pochybuji, že vydrží do příští soboty.
Šla jsem se podívat na Výstavu aux Mirlitons. Opravdu miluji své řemeslo a jsem šťastna, že se v tom mohu stále více ujišťovat.
„Již delší dobu,“ řekl mi Robert-Fleury dnes ráno, „je tu hranice, kterou nemůžete překročit. To není dobré. S vašimi vlohami, které jsou vskutku opravdové, byste se neměla zastavovat u snadných věcí — tím spíše, že to nejtěžší máte.“
Vím to zatraceně dobře! Portrét k dodělání doma — a pak Cassagnac — a pak ty hrozné domácí starosti. Ale to mě už nebude trápit — nechci to. Cassagnac mi nic nedá, zatímco malba mi dá něco. Aspoň kdyby se na mě trochu více díval — ale takhle... jako zábava jednou za měsíc, to opravdu nestojí za to. Někdy člověk přirozeně miluje ženu — jindy si žena lásku získá sama.
Jak to dělá????
mám podezření, že láska přichází vždy sama od sebe — jen se domníváme, že jsme ji přivolali, když přijde ve chvíli, kdy se žena snaží získat si lásku — když k tomu muž byl již nakloněn a zamiloval by se i bez těch úskoků.
Ne, člověk si musí umět lásku získat sám — ale to není snadné u mladé dívky, u níž se vždy tuší myšlenka na sňatek, která odpuzuje, není-li člověk zamilován šíleně.
Victorine se omluvila na dnešní večer! Připínám oba dopisy k sobě a už se s nimi nerozloučím, dokud Popaul nepřijde na návštěvu. Byl by snad takový hrubián, aby se spokojil s takovou lanýžovou krůtou!
Co jsme si s Boydy napovídali hloupostí dnes večer!
Páni d’Andigné a de Beaurepaire — který byl slušnější než obvykle — kromě chvíle, kdy řekl Berthe, která se prohlašovala za komunardku, že pro slečnu na vdávání to není šťastné, neboť to může vést ke komunismu. Berthe vyvalí oči a já říkám:
„Není Francouzka, pane, a nepochopila. Ani já ne.“
Asi mě nemá rád.
Dnes večer bych se nebála, kdyby tu Cassagnac byl.
Ale v pondělí — to tu hranici, o níž mluví Robert-Fleury, překročím! Především musím být pevně přesvědčena, že je třeba dojít cíle — a že se ho dojde.

Poznámky

Pozn. překl.: Juliette Récamier (1777–1849), proslulá francouzská kráska a hostitelka salonu, symbol ženského půvabu a stylu v napoleonské epoše. Srovnání s ní je nejvyšší možný společenský kompliment, jaký si Marie může vystavit. ↩
Pozn. překl.: Výstava „aux Mirlitons“ — každoroční jarní výstava uměleckého klubu Cercle de l’Union artistique, přezdívaného „les Mirlitons“; vystavovali tu členové klubu a jejich hosté, menší a výlučnější přehlídka než Salon. ↩
Victorine: Victorine, hraběnka de Fayet, Mariina spojenkyně v dopisech Cassagnacovi (rejstřík Mon Journal t.11: „Fayet (Victorine, comtesse de), née Svristounoff“). Dinde (krůta) znamená také hloupou ženskou. ↩