Pondělí 4. března 1878

Od soboty se mi ztratil pes. Stále jsem doufala, že se vrátí.
Žádný z těch bídáků, kteří tvoří mou takzvanou rodinu, nic neudělal — omezili se na to, že pokračovali ve svých tak hloupých schválnostech!!
Včera přišel ten hrozný člověk znovu — udělala jsem scénu svým maminkám a ony, místo aby mě podpořily, místo aby plnily povinnost počestných žen, se obrátily proti mně, plné hloupých výčitek, nesmyslů a pobuřující nespravedlnosti. Nazývají mě morální příšerou, zločinkyní, bůhvíčím — protože se bouřím proti hrůzám, hanebnostem, blátu, jímž nás ten člověk pokrývá. Spravedlivý Bože! Chvilku jsem byla připravena uprchnout z domu.
Uložila bych své spisy u Cassagnaca a šla bych žít kamkoli. Ale bohužel byl diamant, s nímž bych mohla počítat, u maminky. Hanebnice! Zbabělkyně! Zločinkyně!
Ne, to není možné — ztratily rozum, jinak je to nemyslitelné.
Můj ubohý pes — kdybych měla místo pro nějaký cit, byla bych zoufalá. Dnes večer je ples v Elysejském paláci.
Můj ubohý ztracený pes.
Kdybych měla zemřít za vše, co mi chybí, za vše, co nemám...
Jaká domácnost! Jaká rodina, jaký život!
Berthe a Yorke, které s námi jednají zcela jako se svými přítelkyněmi, přišly kolem šesti hodin požádat o šálek čaje.
Jsou milé a laskavé a tak přátelské, jak jen ženy mohou být (víte, že přátelství žen je věc naprosto chimérická). Ale hluboce je nenávidím — stále více — pro tu masku u Paula de Cassagnaca.
Je to nepříjemné postavení, když pohrdáte všemi, kdo vás obklopují — když ti, kdo vás obklopují, jsou bídáci nebo blázni.
Nyní věřím, že jsem nepochopená bytost!
To je vrchol otupělosti, neboť je to ta nejohavnější věc, kterou si člověk může o sobě myslet. Sto tisíc nároků, z nichž ani jeden není oprávněný. Člověk do všeho naráží a nadělá si modřiny.
Dala jsem Rosalii svůj hnědý hábit, který mi přinášel smůlu nebo který byl přinejmenším úkrytem, pod nímž jsem po dva roky vyplakala všechny své slzy vzteku.