Sobota 26. května 1877

Měly jsme hodinu tarantely, což je nejkrásnější a nejpůvabnější tanec na světě. Člověk je při něm jako posedlý. Dina, která se celý život chlubí, že mohla být první tanečnicí světa, nepochopila krok, který jsem napoprvé zatančila, a místo půvabu a elánu předvedla jen drzost a posunky jako z kankánu. Řekla jsem jí to z toho prostého důvodu, že nedokážu mlčet, zvlášť jde-li o dobro druhých, ale v hloubi duše mám radost — kvůli mé hlouposti s Alexandrinou si to děvče opravdu namyslelo spoustu věcí, které mě nakonec, jakkoli byly nesmyslné, přivedly z trpělivosti.
Potom přišel můj starý učitel Brunet, s nímž si trochu rozhýbeme učenlivé schopnosti a pustíme se do toho slavného katalogu, což je věc vážná.
Ach! A pak, a pak jsem se oblékla jako anděl: panama, šaty z vlněného mušelínu tak jemného, že je to rozkoš, schillerovský límec s valenciennskou krajkou a pás ze zlatého brokátu vyšívaný sfingami v antických barvách, který pěkně stahuje pas a je strašně chic, jak by řekla ta grizeta Lucie Durand.
A šla jsem na Skating, kde bylo asi deset lidí a Audiffret s inspektorem psů! Pozdravil mě, já ho neviděla, už se chystal přistoupit, když jsem se díky své statečnosti zamotala.
Jaká radost bruslit sama, totiž moci bruslit sama!
A pak... večer, tentýž měsíc, totéž moře, tytéž černé stromy. Šly jsme s Lise trápit Marii Leontievnu do koupele; jako cudná Zuzana byla celá zahalená, musela jsem stáhnout prostěradlo, abych viděla... všechno.
Máma a Bihovetz s Walitským se vracejí z Monaka, pili jsme spolu čaj a ten mizera generál mě vzal za ruku a začal po ní přejíždět lžičkou.
„Proč tohle?“ ptali se.
„Copak nevidíte, že má slečna Marie na sobě vrstvu cukru na prst tlustou...?“
Tahle lichotka se mi velice líbí.
Tolik se smějeme... Alexandrovi; už se o něm nemluví, leda abychom řekli, že chcípl, že je vyřízený atd.
Běda! Tak tohle tedy ještě nebylo ono! A mohlo to být ono, nebýt těch mrazivých ústrků. Tak či onak, jsem zase volná. Ale mám takovou slabost pro svou drahou rodinu, pro svou milovanou rodinu, že musím pořád myslet na Světovou výstavu roku 1878, abych svolila jet do Paříže... Florencie stejně jako Věčné město mě docela ovládá. Chvěji se vzrušením při pomyšlení, že by se snad dala strávit slušná zima ve Florencii. Ale jak? Dalo by se to zařídit... Bůh je veliký, ale výstava mě přivádí k rozumu, a pak, kdo ví, co přinese léto, možná někde potkám ty... své.
Víte, kvůli hrdlu musím jet do Sodenu, myslím; to je překvapení, které zrovna není rozkošné. Ale hlas především.
Jak nemilovat Alexandra pro potěšení, které dává, pro tu krátkou chvíli, co trvá, a pro lehkou a půvabnou vzpomínku, kterou zanechá?
Ó, jaký rozdíl proti všem těm záležitostem ješitnosti — Audiffret — a rodinným — Antonelli. A přece mě Pietro velice miloval... to je malá náhrada. Přikládala jsem tomu příliš velkou váhu, bylo to pro mě tak nové.
Neapol a Alexandre jsou dva sluneční paprsky... přese všechno a navzdory všemu.
škrtnuto[Zrušen 1 řádek]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále d’un chic épatant — dobový módní slang („ohromně elegantní“), který Marie připisuje grizetě. ↩