Pátek 25. května 1877

Nemám co říct, leda... nevím ani co.
Na Skatingu jsme se bavily jako šílené a já konečně bruslila bez jakékoli pomoci. Zlobím se na sebe za ty směšné strachy a nikdy nezapomenu na Alexandrovu poznámku na cestě do Massy. Dina, on a Marcuard právě závodili v divokém trysku, zatímco já — rozčilená ošklivým a špatně uvázaným kloboukem, příliš volnými šaty a především pomyšlením, že se ukazuji v tom nejhorším světle — jsem zůstala vzadu a trpěla, jak trpět lze jedině pro takovéhle malichernosti. Nic ohavnějšího než osel, není-li člověk v nejlepší náladě; připadala jsem si přivázaná k pranýři.
„Slečna Dina,“ pravil Larderel, „sedí na koni přesně tak, jak se má — sedí obdivuhodně.“
Slyšet tohle o Dině, která vůbec neumí jezdit na koni, zatímco já sedím v sedle jako v posteli; slyšet chválit její tlustý pas, nadměrně sevřený úžasným korzetem, jenž zdvihá poprsí, sotva stahuje břicho a vytváří záda figuríny — jistě má hezký pas ve srovnání s mnohými jinými; co se mě týče, nechlubila bych se tím, že vynikám mezi ošklivkami, ale chlubím se tím, že mám pas, vedle něhož ten Dinin neobstojí. Nikdy nejsem stažená, vždy pružná a ohebná a přitom si zachovávám jakousi pevnost, která slušívá mládí; nesmírně štíhlý pas, extravagantní boky, Venuščino poprsí, oblá ramena — a to vše bez stísněnosti, bez výstředních kostic, bez svírání... ať srdce, ať čehokoli jiného... Že nepřeháním jako nějaká pošetilá husa, o tom se můžete přesvědčit, zeptáte-li se těch, kdo mě viděli ve Ville Borghese, kde jsem měla krásného koně, jízdní kostým, jenž „mě oblékal, aniž mě přetvářel“, jak jsem to vyjádřila, a klobouk, který dobře držel. Princ Umberto, jenž je znalec, se nemohl ubránit, aby se prudce neohlédl, a zahleděl se svýma dvěma velkýma očima s takovým... souhlasem, že by ho byl člověk pokládal za ledajakého Antonelliho. Ten den jsem byla zcela spokojena — žádný strach, žádná starost mi nebraly půvab ženy spokojené a klidné. Stávalo se mi to tak zřídka; ale od Larderela jsem zmoudřela — naučila jsem se, že za žádných okolností a pro nic na světě nesmí člověk zanedbávat sám sebe.
Ale odbočuji — mluvila jsem o Masse. Chápete tedy vše, co jsem pocítila při té nespravedlnosti... nebo pravdě, neboť jsem nebyla sama sebou; ale ani to by ještě nebylo nic — ta rána, na níž budu navždy pamatovat, přišla, když ke mně Alexandre přistoupil a napůl užaslý, napůl zklamaný:
„Nuže, slečno, upřímně řečeno,“ pravil mi, „upřímně — myslel jsem, že jste statečnější... myslel jsem, že jste statečnější,“ dodal ještě s výrazem zdvořilého soucitu. A já seděla přikovaná ke svému ohavnému zvířeti a můj odporný klobouk mi sjížděl po hlavě...
Takové starosti a trápení mi Alexandre zanechává... a pokaždé, když si na ně vzpomenu, mě rozzuří.
Po čase se vynoří události, jež prošly nepovšimnuty — jako obraz, který lépe oceníte z určité vzdálenosti. Schůzka v Aquariu mi nevychází z hlavy; ne snad, že bych toho litovala — nechala jsem se strhnout... a kdybych to měla udělat znovu, udělala bych to zas; nebylo mi hanba, šla jsem přímo, jsem příliš netrpělivá na okolky. Ale právě tato... malá příhoda všechno způsobila. Ode mě ho sice dost odvrátili, ale být odvrácen a pak být nucen... uklidňovat... — to je něco jiného.
Padl mi do oka soudní případ, v němž ten pán dal matce facku, když ho chtěla za každou cenu dostat pro svou dceru, jež mu psala dopisy; a protože nepřicházel na schůzky, vydala se ho pronásledovat až na nádraží... Ta sprostota, ta hanebnost mi zvedla žaludek a zahanbila mě natolik, že jsem rychle odešla, když jsem viděla, že máma, která četla noviny, pociťuje totéž co já!
V mém velkém vysvětlujícím dopisu jste viděli, co jsem mu hořela touhou říct — stejně tak se dozvíte, co mě trýzní, naskytne-li se jednou příležitost si s ním promluvit.
Mnoho zdrženlivosti, mírnosti... uvidíte.
Ale když jsem brala pero, na nic z toho jsem nemyslela. Smála jsem se jako šílená s Marií Leontievnou.
Mimochodem! Víte — nuže, běda! — musím se zbavit iluzí: tahle dívka tu má svůj zájem, dojemný, čistý, skrytý... ale je to zájem osobní — je zamilovaná do Walitského.
Je to tak směšné, že sotva věřím vlastním uším. Ta dívka se vyznala mámě. Nevím, čemu jsem se smála, ale celá společnost dostala takový záchvat veselosti, že mě až bolela hlava. Marie Leontievna, klidná jako úplněk, se kroutila smíchy; zkusila jsem ji shodit z balkónu do zahrady, ale vzpomněla jsem si, že Alexandre je mrtvý teprve tři dny, a dala jsem se do vyprávění, jak moje modla chcípla. Chtěla jsem říct, že je kouzelný měsíční svit, že jsem mu dala serenádu a že v té velké Paříži už nebudu mít ten klid, tu poezii, ty božské rozkoše přírody a nebe.
Víte, co jsem si vymyslela? Že Alexandre zemře, a Gastonova žena zemře, a já si vezmu Gastona. Co říkáte?

Poznámky

Pozn. překl.: „Baleines“ — kostice z velrybích kostí, jimiž byl korzet vyztužen. ↩
Pozn. překl.: Villa Borghese — slavný park v Římě, oblíbené místo pro jízdu na koni v módní římské společnosti. ↩
Pozn. překl.: Princ Umberto — korunní princ Umberto Savojský (1844–1900), budoucí král Umberto I. (vládl 1878–1900); Marie ho považuje za znalce krásy. ↩
Pozn. překl.: Aquarium — pravděpodobně neapolské akvárium (zal. 1874), oblíbené místo setkání. ↩
Pozn. překl.: Chcípnout — hrubý výraz pro smrt; Marie jej užívá divadelně, Alexandre ve skutečnosti nezemřel. ↩