Pondělí 21. května 1877

Včera v Monaku řekl Torlonia mámě, že Antonelli umírá. Však jsem mu říkala, že mu zbývají jen dva roky života; čtrnáct měsíců uplynulo, zbývá mu ještě deset, a pak… shnije. Potom se ten ohavný opilec vyptával, jak se mám, a znenadání:
„Dostal jsem dopis od Larderela. Je ve Vídni.“
Ach, je ve Vídni. Vlastně je mi to docela jedno.
Včera musel Audiffret propustit svého kočího Nègra, který u něho sloužil patnáct let.
„Ach, slečno,“ říká Rosalie, „jak je to smutné, když člověk odchází z domu, protože ho páni už nemůžou držet! Jen si představte toho ubohého pana Audiffreta, který po takovém bohatství, po té věži, po paláci bydlí v zařízeném pronajatém bytě! Nègre měl slzy v očích a pan Emile se honem zavřel rovnou ve svém pokoji a neřekl ani slovo. Ach, Justine je moc smutná, a mně to taky něco udělalo. Nešťastník! On… shnije.“
Divadlo se zavře, movitosti se rozprodají, Emile bude nosit paruku a shnije, a shnije.
Splnilo se to do puntíku.
To už je doba, co zpívám na nápěv písně o Malboroughovi, že:
Pan hrabě je mrtev, je mrtev a pohřben.
Měl by raději… natáhnout bačkory, totiž zhasnout svůj plynový kahánek.
Pustila jsem se do velké práce: je to chronologický a historický katalog všech spisovatelů světa počínaje Mojžíšem. Bude to hodně dlouhé, chci všechno číst popořádku. Jsem rozmarná, a přece posedlá pořádkem, souměrností, matematickou přesností. Chtěla bych, aby všechno bylo opatřeno štítkem a očíslováno.