Sobota 12. května 1877

Zdálo se mi o hraběnce.
Je směšné to říkat, ale srdce se mi svírá, když se dívám z okna. Takový smutek opouštět Florencii…
Niccoliniho jsem neviděla, víte… to nevadí, je tu jeden velice nesympatický Američan, který se mu podle mě musí podobat, tedy je Niccolini nesympatický, a nechme toho.
Jet do Nice! Chystám se na to jako na cestu přes poušť, nejraději bych si oholila hlavu, abych se nemusela namáhat s česáním… a když jsme u účesu, ostříhala jsem si vlasy jako Blanche a mám z toho velkou radost.
Pokaždé, když znovu čtu svá vysvětlování, připadá mi to prostě hloupé… připadá mi to tak proto, že jsem tím mužem, a hlavně vším, co se ho týká, tak plná, že mám dojem, že to každý musí vědět, chápat a myslet si totéž co já. Všechna ta líbí se mi, miluji ho zhrubují a kazí ten lehký a rozkošný cit, který ve mně vzbudil.
Lehký? Ano, či ne, copak já vím?
Balí se, odjíždí se!
Inkoust mi zasychá na peru, než se odhodlám napsat jediné slovo, tak mě trápí stesk.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „via“ (ve smyslu „a dost“, „a basta“). ↩