Neděle 13. května 1877

Jak to jen mohlo být – vždyť ještě včera jsem byla v hotelu de la Paix, Doenhoff sotva přijel a přišel nás navštívit; nakonec jsme byly v Cascine, kde jsem spatřila mou rodinu v kočáru na osmi pérkách, s černými koňmi a zelenou livrají. Jestliže jsem já převzala Blanchin účes, její matka se zase oblékla jako já – náhodou nebo záměrně – avšak byla celá v bílém, a ve Florencii to není móda. Měla nádherný ekvipaž; raduji se z něj, jako by byl můj.
Má tak jemnou, tak výtečnou tvář!
Dál – moje nelegitimní rodina... Šla jsem pěšky s Dinou, ta lůza vystoupila z najaté viktórie a přišla nám vstříc; sestru vedla za ruku jako na jevišti. Tento podivný způsob procházky ji prozrazuje na míle daleko.
My jsme šly vlevo, ony vpravo téže aleje – ale když byla skoro naproti, náhle se přiblížila a minula mě tak zblízka, že se nám dotkly šaty. Zastavila jsem se a bez nejmenšího ostychu ji okázale prohlédla od hlavy k patě. Připomíná vyobrazení Itálie na dvoufrankové bankovce: obrovská postava, nohy od sebe, velká chodidla, zvláštní chůze a výraz vulgární, triviální. Nechala se prohlédnout a okamžitě nastoupila zpět do kočáru.
Jak to – to vše včera, a dnes Nice!!
Marcuard byl u toho, když jsme se v hotelu chystaly na cestu, a pak nás doprovodil na nádraží. Dováděla jsem jako obvykle a Marcuard mě bavil svou otcovskou vážností.
„Právě jsem získal,“ pravil, „přesné zprávy o našem mladém Alexandrovi, spolehlivé zprávy.“
Vydala jsem nevýrazné „Ach!“ a čekala na pokračování, neboť když Marcuard mluví takhle, musel se sejít s hraběnkou nebo s jejím notářem.
„Jeho záležitosti se dají urovnat,“ pokračoval, „jedním milionem, a zbude mu přes dvě stě tisíc franků ročního důchodu. Tím milionem se tedy jeho jmění úplně oddluží. Ale jde o to ten milion najít. Má i jiné dluhy, ale to se v rodině vyřídí. Až se ten milion najde, rodina i přátelé mu odpustí všechny hlouposti, jichž se dopustil, přijmou ho jako marnotratného syna, budou ho milovat, hýčkat, zbožňovat... Taková je situace.“
A skvělý potomek velikého Viléma Tella na nás střídavě pohlížel, jako by posuzoval účinek toho poněkud slavnostního proslovu. Marcuard neřekne ani slova nadarmo, vše, co říká, je jako přibité – jak se říká v Rusku.
„No tedy,“ řekla jsem se svou přirozenou lehkostí, „no tedy doufám, že se pro toho chudáka Alexandra najde ten chudák milion.“
„Jistě,“ řekla máma.
„Jenže je to těžké,“ pokračuje Marcuard s jistou škodolibostí.
„Mám mu ho půjčit?“ zeptala jsem se týmž žertovným tónem. „Na padesát procent?“
„Ne,“ řekl Marcuard, s nímž si rozhodně nelze dělat žerty, „není to tak, hledá se půjčka... nevratná,“ dodal s pohledem tak otcovsky úskočným, že jsem se usmála spolu s ním a zeptala se:
„Pročpak se na mě tak díváte, pane?“
„Ach!“ řekla jsem po chvilce s výrazem zasvěcence. „To je těžší.“
„Chápete,“ pokračoval nevzrušitelný Švýcar, „tímto způsobem by zbylo více než dvě stě tisíc franků důchodu, čistého od všech daní, veškerého... úroku.“
„No vidíte!“ řekla naivně paní matka, jíž záleží na Alexandrově triumfu.
„Nevratná,“ opakuji jako vysvětlení.
„Ach, ha!“
„Najde se,“ říkám.
„Chcete?“ zeptala se se smíchem.
„Já? To by byla špatná investice.“
Marcuard se na mě stále usmíval, tím víc, že jsem zůstala zamyšlená – a bylo proč. U všech Melissanů!
Milion nikdy nevynese víc než padesát až šedesát tisíc franků ve státních dluhopisech, jež jsou podle mě jediné bezpečné. Za milion si lze koupit toho nejkrásnějšího vévodu z Melita nebo knížete ze Santa Severiny na světě – kterého bude potřeba živit, oblékat, vodit na procházky, prostě vydržovat. Zůstane pramálo, vzhledem k výdajům za hru, koně a kluby, jež bude vévoda nebo kníže nutně chtít. Člověk si nemusí koupit nic a zůstat se svými padesáti tisíci franky ročně – ale jednou bude potřeba... leda prodat, což je těžší a především řidší. Kdežto tady je skvělý obchod: za milion se oddluží jmění přes čtyři miliony a člověk má navíc rozkošného mladíka se jménem a skvělým příbuzenstvem.
Každého spekulanta musí pobuřovat, že ten potřebný milion nemá.
„Tedy,“ říkám, „ten drahý Alexandre, ten... mimochodem, víte, viděla jsem jeho ženu a ta se mě dotkla... pravé strany šatů. Jaký krásný pomník!“
Ve vagóně jsem nedokázala zadržet slzy...
Na nádraží jsem znovu potkala tytéž Anitchkoffovy a sotva jsem dorazila domů – slečna Collignon, Bihovetz a krásný Albert. Vždyť on je opravdu krásný.
Přímo na nádraží nám teta sdělila překvapivou zprávu. Děda si před osmi dny dal operovat oko a operace se zdařila. Doporučuje se naprostý klid, proto jsem řádila jako pominutá až v jídelně; musela jsem za hodinu vypovědět celou svou cestu – o sňatkových partiích, králi, rozmanitých radovánkách – vše, vše, vše! Paní Kondareffová, sestra Souvoroffové, bydlí u nás už čtrnáct dní a s tetou se přátelí. Když Gautier odešel, mluvila jsem o Siléně, o dívčince, o Alexandrovi a především o svém vzplanutí k němu. Jsem tak překvapena, že jsem se zamilovala, že to křičím do světa – ostatně tímto způsobem to budou pokládat za pouhou hloupost. Bihovetz, Walitský a slečna Collignon už přijali za své to gesto nohou, které Larderel dělal na maškarním plese a které jim Dina předvedla v celé jeho čistotě; zkrátka je to obecné šílenství, jež živím hromadou docela klidných extravagancí.
Můj byt zkrásněl; přidané věci mu dávají první nádech obydlenosti. Jsem celá v ohni a horečce při pomyšlení na úpravy, ozdoby atd. atd. – naštěstí mě uklidní, když si vzpomenu, že pojedeme do Paříže.
Měsíc v Nice, šetřit, odpočívat, přemýšlet o všem. Smiřuji se s tím.
Nice je krásná. Jaká škoda mít tak rozkošný dům v té díře; ve Florencii nebo v Neapoli by byl pokladem – o Římě nebo Paříži ani nemluvě, tam by byl zapotřebí palác.
Teta ještě nezná pravdu o Larderelovi...
Ostatně to je zbytečné; měla jsem si celou tu epizodu od začátku nechat pro sebe. Vyprávěla jsem o naší roztržce, o svých slzách. Zbytek je dost lichotivý i bez přehánění – udivuje mě jen, jak to vše tak podivně dopadlo...

Poznámky

Pozn. překl.: Kočár na osmi pérkách — ukazatel luxusního, komfortního vozu; čím více per, tím plynulejší jízda. ↩
Pozn. překl.: Ekvipaž — kočár i koně dohromady jako statusový symbol aristokracie. ↩
Pozn. překl.: Narážka na biblické podobenství o marnotratném synovi (Lukáš 15:11–32). ↩
Pozn. překl.: Marcuard je Švýcar; Vilém Tell je švýcarský národní hrdina. ↩
Pozn. překl.: Fr. à fonds perdus — peníze poskytnuté bez naděje, že se vrátí. ↩
Pozn. překl.: „Nom d’un Melissano!“ — zmírněné zaklení: místo Božího jména je v běžném zvolání „Nom de Dieu!“ dosazeno jméno Melissana. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Veglione“ — maškarní bál, zpravidla v karnevalové sezóně. ↩