Středa 9. května 1877

Vzpomínáte si, že Larderel nosil dva dny můj hřebínek? Nuže, právě to všechno pokazilo. Ostatně jsme se nerozkmotřili proto, že jsem mu ten hřebínek dala, ale dala jsem mu ten hřebínek, protože jsme se rozkmotřit měli… a přece… vidíte, jak to chodí… Na prvním papíře, na kterém jsem mu dala svou adresu, byl namalován… velmi bledě modrý pták, vzlétající do oblak a zanechávající za sebou srdce ještě bledší, napůl smazané, s těmito verši z „Pavla a Virginie“:
„Ptáček odlétá tam, tam daleko, ptáček odlétá a už se nevrací.“
Nápěv těch slov je už sám o sobě tak smutný, že stačí, aby přinesl neštěstí.
To jsou znamení.
Ráda si prohlížím památky a pozoruhodnosti, když na mě přijde chuť, tak jako chuť k jídlu nebo ke spánku. Prohlížet si je po anglicku… hm. Tak jsem dnes viděla Palazzo Vecchio, tohoto svědka velkých politických činů Toskánska… a teď zamořeného hromadou pisálků, kteří nemají nic uměleckého, ani pokud jde o vlastenectví.
Zajímavý je kostel Santa Croce s hroby tolika slavných mužů… Od té doby, co víc studuji Danta, připadá mi opravdu zázračný, a to ne proto, že to všichni říkají; říkalo se to odjakživa, a já to říkám teprve teď; to dokazuje, že ho opravdu obdivuji a že se neřídím ustáleným míněním. Pak jsme projeli pozoruhodná náměstí; vystoupila jsem, abych si zblízka prohlédla sochy a kašny.
na okraji
napříč stránkou Šla jsem se podívat na domy Galileiho, Machiavelliho, Alfieriho, Benvenuta Celliniho atd., stále plnější úcty a nadšení k městu, které skrývá tolik slávy, tolik umění, tolik krás. To zvíře Demidoff mě naplňuje závistí! A dóm.
Konečně jsem viděla největšího malíře Florencie, Gordigianiho. Dělá rozkošné věci, ale nenadchl mě. Hovořili jsme o umění, o kráse, hlavně o malířství. Mluvila jsem s ním o tom, že by mi namaloval portrét, a musela jsem ukázat ruce, vlasy. Moje pleť a vlasy ho okouzlují. Smluvili jsme si s ním schůzku na zítřek ráno.
Gaston de Larderel a jeho žena byli v Cascine se svým čtyřspřežím a hodně se na mě dívali. Ostatně jsem předmětem pozornosti celé své rodiny, která je mi, mimochodem řečeno, nesmírně milá. Nevím, jestli je to kvůli… příbuzenství.
Viděly jsme Marcuarda a slíbili jsme si, že se sejdeme na Skatingu – je středa.
Gaston se podobá, ne, nepodobá se, ale je v jeho pohledu, chování, postavě něco, co mi ho činí příjemným. Pokud jde o hraběnku, vystrčila hlavu z okénka kočáru, aby mě lépe viděla.
Jako schválně a náhodou jsme dnes večer našly místa vedle ní. Protože hrabě de Mirafiore nebyl ve městě, přišla tam se svou dcerou Blanche, bílou pletí, bílou povahou, bílou chováním. S krásnýma očima, bezelstnýma a rozmarnýma, a nádhernými plavými vlasy, které jí sahají až na zem, jak říkala manželka Gastona de Larderela, jejíž rozhovor s jednou dámou jsem zaslechla. Říkám vám, že jsme se ocitly přímo uprostřed nich. Stará hraběnka si mě bez ostychu prohlížela, a s takovou dobrotou, že mě to dojalo.
Obě mladé ženy bruslily. Marcuard se mě přišel zeptat, zda se neodvážím na asfalt; nedala jsem se prosit, chtěla jsem se své rodině ukázat tak usměvavá, tak elegantní, tak půvabná… tak hodná!
Blanche — pociťuji jakousi sladkost, když ji takhle jmenuji — Blanche se na mě dívala s takovou vlídností, v jejích očích bylo tolik… nevím čeho, ale zdálo se, že na mě promluví. Její matka mě pozorovala lornětem a říkala dost nahlas, abych to slyšela, že můj živůtek je pozoruhodně dobře ušitý. Myslím, že jsem se na ně taky hodně dívala. Bruslila jsem pro ně, usmívala jsem se, mluvila jsem pro ně…
Nemýlím se, nikdy se nemýlím v dojmu, který vyvolám, ani v tom, jak jsou ke mně lidé naladěni, a to i lidé cizí, ti, které vidím jen jednou.
Úplně jsem ožila. Skoro to nebylo kvůli Alexandrovi, ale bavilo mě pomyšlení, že oni to všechno dělají kvůli němu. Ať se nevrací; zdá se mi, že si svou iluzi uchovají a mne nic nevyruší.
Marcuard bruslil jen se mnou a s… Blanche.
Vždycky je… v takovém případě… v blahovůli cizí rodiny cosi dojemného… a já, která žiji jen z poplachů, podezření, trápení, skutečných či smyšlených, já… mám skoro chuť plakat.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „four-in-hand“ (kočár tažený čtyřmi koňmi, které řídí sám majitel). ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka: franc. blanche znamená „bílá“. ↩