Úterý 8. května 1877

Melissano píše.
Dnes jsou dostihy, ale nejsem ve své kůži, bolí mě hlava, jsem zoufalá! Přepadá mě to znovu jako v Nice. Právě jsem si znovu přečetla, jak jsem žila v Neapoli; je to plné trápení, a ta představa, že sama sebe nenávidím, to bylo strašné, a přece mi to všechno zanechalo příjemný dojem. Jen si představte, dnes ráno nám přinesou dvě z nejkrásnějších kytic, jaké jsem kdy v životě viděla, s navštívenkami pánů, kteří nás pronásledují v Cascine. Všechno jsem poslala zpátky se vzkazem, že jde jistě o omyl a že ty pány neznáme. Ale za tento přirozený a taktní čin jsem si vysloužila scénu. Máma a Dina z nich byly celé pryč jako lidé, kteří nikdy neviděli ani květiny, ani pocty. Kytice bez navštívenek by byly rozkošné, a stejně by se dobře vědělo, odkud jsou.
Marcuard u nás byl včera přes den i večer. Mirafiore u něho nesnídali, protože hrabě musel náhle odjet. Karty mi tolik lhaly, že už se jich nedotknu.
Chtěla jsem se ukázat ve Florencii, chtěla jsem… a všechno to jde k čertu!
Od služebnictva vím, že se pan hrabě vrátí až za několik měsíců.
Mrzí mě to jen proto, že jsem se chtěla rehabilitovat — postavou, toaletami, duchem. Pomyšlení, že mu zůstane ten ošklivý dojem, mě doslova přivádí k zuřivosti, ke skutečné zuřivosti.
Je mi zle; teprve večer hraji na mandolínu, když jsem celý den prohovořila s Dumasem. Jenže je spousta knih, které jsou jménem Alex.[andre] Dumas jen podepsané; poznám je na třetí stránce a s opovržením je odhodím.
Larderel telegrafoval Melissanovi v předvečer našeho odjezdu z Neapole, že se do Florencie vrátí devátého. Ostatně je mi to jedno, když je Opera zavřená a je tak ošklivo, že se člověk nemůže nikde ukázat. Jinak… přijela bych, elegantní, hezká, s výrazem lehce despotickým a zvyklá na úspěchy; Florencie je jako všechna města, kde se společnost málo mění. Jeden dva večery v Opeře by vykonaly žádoucí účinek… a pak by přijel Larderel; vyprávělo by se mu o mně, o nás jako o zajímavých novinkách, a přinejmenším by přestal věřit, že jsem taková, jaká jsem byla s ním.
Teď je třeba odjet… když jsem znovu četla svůj deník, viděla jsem, že jsem si předpovídala všechna neštěstí; proto to už nedělám.
Nešťastníku! Shniješ!
Vzpomeňte si na žalozpěv z Girofly a na Kassandřino proroctví, a zvl[áště]:
Svůj krásný zámek prodá a shnije, a shnije!
Jak jsem mu už dva roky psala: shniješ! A jak jsem ten tak vybraný refrén opakovala na všechny způsoby…
Musí se naplnit, co je psáno v Mých Písmech!… Zámek, ta slavná věž, všechno je prodáno!
Emile už za pár dní zakvílí, neb supi zlí mu věž hanebně prodají a ošklivý kousek mu vyvedou — to ti je fiasko!
Kousek je vyveden.
Ach, chudáku Emile z Bídy a provazu… to mě teď musíš mít náramně rád, mě i moje proroctví.
Inu, ten pád mě těší, protože jeho zlost na mne je mi pomstou za tu, kterou způsobil on mně — pomstou, a ještě víc.
Osmnáct měsíců jsem na něj křičela jako zlověstný pták: shniješ! A vidíte.
Poslyšte, když jsem listovala ve starých sešitech, napadla mě jedna věc… totiž že… Larderel by docela dobře nemusel být moje první láska… chci říct, zuřím, že to říkám, ale… slova odlétají, kdežto psané zůstává… a moje zápisky to dosvědčují, skoro, nu dobrá, přiznejme si to, tak tedy: byla jsem zamilovaná v Nice, nebo spíš jsem se zabývala tím Nicejcem, ale nikdy jsem ho nepovažovala za sobě rovného a nikdy se mi docela nelíbil. Hlavně jsem ho nikdy nepovažovala za sobě rovného.
Ať tak či tak… byla bych se ráda viděla s jedinou vášní, všechny ty malichernosti mě zlobí…
Chcete znát pravdu? Nuže dobrá, ale dobře si zapamatujte, co vám teď řeknu.
Nemiluji nikoho a nikdy nebudu milovat nikoho jiného než toho, kdo bude příjemně hladit mou sebelásku… mou ješitnost.
Pokud jde o Boreela… byla jsem do něho zamilovaná ve třinácti, byl to první muž, kvůli němuž jsem se červenala, zvlášť když jsem si pomyslela, že je to baron Finot a milionář; ale brzy se mi zprotivil: špatně chodil, špatně mluvil, byl obyčejný, nemotorný v pohybech… byl to Američano-Holanďan. Vévoda z Hamiltonu zůstal mým měřítkem a mým ideálem. Audiffret… byl v Nice jediný, musela jsem vzít zavděk jím. Antonelli mě měl velice rád, a protože jsem chtěla prožít román a hlavně být papežovou neteří… popustila jsem uzdu fantazii…
Pokud jde o nejslavnějšího ze všech Alexandrů… nu ano, milovala jsem ho, a bylo to poprvé. A kdyby byl tu lásku opětoval, byla bych druhou Giselle, ach, víc, víc, přehnanou Giselle, schopnou nejedné scény v kostele. Když člověk ví, že je milován, jedná pro toho druhého, a pak se nestydí, naopak, připadá si jako hrdina. Vím dobře, že pro sebe o nic prosit nepůjdu, ale pro někoho jiného bych se stokrát ponížila, neboť to jsou ponížení, která povznášejí. Vždycky nám to dokazuje, že nejkrásnější činy se konají ze sobectví… prosit pro sebe by bylo vznešené, protože by mě to stálo přemáhání… Ach, jen na to pomyslet, ta hrůza!!! ale pro druhého! Udělá si člověk radost a vypadá přitom jako sebezapření, oddanost a dobročinnost sama.
A člověk v takových chvílích sám věří ve svou zásluhu, naivně věří, že je dobročinný, obětavý, vznešený!
Vraťme se k důležitému tématu, abych řekla, že co bylo, už není… ale ještě být může.
Vzpomínám si, hledám… ptám se sama sebe, co mě přimělo uvěřit, že toho muže miluji. Ale to není pravda, říkám si, mohla jsem se tomu ubránit, a jestli to přiznávám, je to proto, že si to chci představovat… a pak si toho muže vybavuji a hledám v jeho osobě něco, co by ospravedlnilo tento… rozmar; hledám něco, co by umlčelo všechny tyto úvahy, co by mě omluvilo, že jsem toho tolik napovídala, co by mě donutilo přiznat, že v něm opravdu bylo něco silnějšího než já, něco, co mě přitahovalo… co se mi líbilo. Proč? To nikdo neví, ale něco mě přitahovalo… snažím se zjistit, že to něco existovalo, protože pak se opřu o tuto nevysvětlitelnou abstrakci… a všechno je vysvětleno. Hledám konečně něco, co by řeklo, že to nebyly ani peníze, ani nuda, ani všední zájem jako u ostatních, touha po dobytí; vždyť se bráním jako čert, než připustím, že opravdu měl… zkrátka že se mi líbil. Vždyť už nechci jako dřív vymýšlet, tvořit. Chci vidět, zda to tak opravdu je… Neboť kdyby to tak opravdu bylo, udělalo by mi to ohromnou radost, ani pořádně nevím proč — protože bych už nemusela kolísat a uvádět hromadu důvodů, korunovaných vysvětleními ozdobenými chocholy jako hlava la Righi.
Mám už dost toho hledání… a hledám, abych už hledat nemusela… nuže… nuže, nacházím.
Pro přítomnost, to chápete, je všechno u konce, ale tehdy to bylo, jenže… pořád o tom pochybuji… neprávem, neprávem. Milovala jsem… bezděčně, to především chci konstatovat.
A…men.

Poznámky

Pozn. překl.: Slovní hříčka: „de la Misère et corde“ (z Bídy a provazu) zní francouzsky jako „miséricorde“ (milosrdenství). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „verba volant“, „scripta manent…“ (přísloví: slova odlétají, psané zůstává). ↩