Pondělí 7. května 1877

Věrnost je sobecký cit, který přestává existovat ve chvíli, kdy by se stal zásluhou.
Minulost je jen vzpomínka, a tedy jakási přítomnost. Budoucnost neexistuje. Nechytejme se za slovo tím, že okamžik, kdy mluvím, je už ode mě daleko; přítomností se rozumí dnešek, zítřek, příští týden. To mě vede k tomu, že se nemá nic šetřit, ničeho litovat; žije se snad pro budoucnost? A získá člověk něco tím, že si zařídí smutnou přítomnost, aby si vytvořil štěstí, která jsou jen nadějemi...
Teprve zavřená v tomto pokoji, s levým břehem Arna před očima, chápu celou božskou krásu Neapole.
Víte... zase se mluvilo o Larderelovi, že se prý dvořil Lucii Durand. To mě mrzí, a vážně. Jak to všechno může být vážné? A přece to vážné je.
Jaký smutek! Takhle je Florencie nemožná!
Ovšem, Lewin, který cestuje jako kníže, se dvěma hezkými ženami, s padesáti svícemi, hrou, víny... pro sebe to nezávidím, ale konstatuji příčiny úspěchů... těch žen. Lucie se svou suchou krásou, černými vlasy, černýma očima, černými šaty, krajkami... Ó jistě... kdežto tady... počestný dům a hloupá, bílá, nemotorná dívka...
Ach, Bože můj, kdy mě vysvobodíš z tohoto života.