Čtvrtek 3. května 1877

Snídaly jsme u Marcuarda bydlí v paláci baronky de čert, na okraji baronka d’Hoogheworst, ví jaké, která mu ten byt z ochoty přenechala. Má jen jeden salon, a to malé muzeum. Napoprvé nelze ani postřehnout všechny ty starožitnosti, kuriozity a umělecké předměty nahromaděné páté přes deváté. Stěny jsou pokryty všemi myslitelnými tapiseriemi, gobelíny, orientálními, a dokonce i kusy krajek. Vázy, staré zbraně, obrazy, z nichž mnohé nemají jinou přednost než stáří. S tím mužem se vždycky cítím tak pohodlně, že jsem strávila tři rozkošné hodiny.
Prohrabala jsem všechno, zvláště navštívenky, pozvánky od všech těch florentských dam, a hlavně portréty! Larderelovy portréty. Dva v kostýmech a jeden obyčejný. Lituji, že popisem nedovedu vystihnout pečeť nejvyšší distinkce, kterou ten muž nese. Jeho tvář je směsicí bezprostřednosti a důvtipu, a to takového, že by ho člověk klidně pokládal za něco víc než pouhý důvtip. Podle mé hrubé definice vypadají oba, Mirafiore i on, jako falešní hráči. A přece jaká krásná tvář, ano, velmi krásná, a hlavně ušlechtilá a elegantní. Měla jsem velkou chuť ukrást všechny jeho portréty; bylo by takové potěšení mít je teď, když mi to ještě působí radost. U Antonelliho portrétu jsem vždycky musela potlačovat drobné nepříjemné pocity, které ve mně vzbuzoval, abych se pro něj mohla nadchnout, a ani tak! Skoro nikdy to nešlo; nebylo tam nic než myšlenka, že mě miluje, a pak... to ostatní.
Ale Larderel se mi líbí, líbí se mi úplně, líbí se mi tak, jako se mi líbil vévoda z Hamiltonu. Možná ho úplně nemiluji, ale líbí se mi úplně.
Klidně jsme hovořili o tisíci klidných věcech; Dina dělala Madonu ve starobylém křesle, Marcuard si jen užíval svého rozkošného příbytku, máma nedělala nic a já jsem dělala totéž co ona, jenže jsem se přitom hodně vrtěla.
Dozvěděla jsem se (věděla jsem to už vloni), že největší ze všech Alexandrů už není členem Klubu kvůli spoustě věcí, které Marcuard jako pravý přítel zamlčel, třebaže je Švýcar. Pak jsem se dozvěděla, že Siléna má osmnáctiletou sestru, tanečnici v Miláně, jménem Michetta, a nakonec jsem se dozvěděla, že Siléna nikdy nebyla tanečnicí, nýbrž... herečkou v pantomimě!! V pantomimě, s těmi směšnými gesty... Ó můj... Alexandre.
Včera se u baronky de Talleyrand říkalo, že Larderel byl v Neapoli šíleně zamilovaný do jedné ruské slečny a že se žení. Zeptali se Marcuarda, zda je to pravda, a Marcuard mi to vyprávěl jako jakousi nesmyslnou historku, ovšem s nádechem zlomyslnosti v tom smyslu, že Larderela pokládá za naprosto neschopného lásky nebo čehokoli vážného.
Jistě si domyslíte, že hraběnka de Larderel se o těch řečech dozvěděla první.
„Když jsem vám říkala, že pan hrabě je do vás blázen, nechtěla jste mi věřit,“ křičí Rosalie, „když jsem vám říkala, že se pohádal s matkou, protože chtěl odjet, i když byl celý nemocný, a všichni říkali, že jede do Neapole za hezkými ruskými slečnami! A vy jste se mi smála a dělala jste si legraci!“
Ať si povídají, co je mi po tom! Tím lépe, baví mě to.
Marcuard koketuje spíš se mnou než s Dinou.
Šla jsem si vyzkoušet zdejší brusle, pak do obchodů, pak jsem se šla nahoru převléknout na Cascine, na Kašíny (po francouzsku); dostala jsem nový korzet, starý byl směšně široký; čím víc se mi formuje postava, tím jsem štíhlejší. Dnes mám báječný pas, jsem hezká, oblékám se a přitom volám na Rosalii, že na mě čeká moje rodina, že se chci ukázat své rodině! atd.! atd.!
Ve Florencii jsem bez sebe radostí, běhám po pokojích a po chodbách jako před deseti lety, a tak mě to baví!
Ano, moje rodina, můj císaři, ano, moje rodina, kvůli ní vycházím tak hezká, že vystupuji z kočáru jako včera, abych ji potkala, abych předvedla svůj krásný pas, ohebný a štíhlý... Ženy i muži si toho zvlášť všímají, i moje rodina; moje něžná rodina má na sobě zelené šaty ve dvou odstínech.
Na svou rodinu jsem se nepodívala, ale moje rodina mě viděla; moje rodina se podobá mému muži. Dál moje druhá rodina, Mirafiore (a ne Mirafiori), a pak moje třetí rodina, totiž manželka, bývalá manželka mého muže, se svou sestrou a s mou dcerou, to jest s Larderelovou dcerou!!!! Ta proklatá ženská schovávala dítě v sukních, a byla za to potrestána, i když ne dost, protože tohle... dítě, zkrátka moje dcera, dostává od otce šest tisíc ročně. Doufám, že tohle je renta... i pro Niccoliniho.
Ó mé rozkošné rodiny. Protože jim tak říkám před svými a nahlas se tomu směji, mám aspoň jistotu, že už nezažiji ta malá i velká domácí ponížení jako dřív: co si myslí?
Ničeho se nebojím, protože si dělám legraci ze všeho, a především ze sebe.
To je výborná metoda, jak se vyhnout falešným, napjatým situacím.
A teď jsem právě hrála na mandolínu a zpívala. Ó štěstí, zdá se, že se mi vrací hlas!
Tolik jsem toho udělala, tolik naběhala!
Ach, tak jsem tedy konečně byla zamilovaná. Jaké zadostiučinění. Když pomyslím, že jsem si myslela, že jsem zamilovaná do Antonelliho... fuj, hrůza!
Ach, kdybych si nevzala do hlavy, že se stanu papežovou neteří, byl by pro mě Antonelli jen výbojem a lichotivou vzpomínkou.
Drahý Larderele, to je dosud nejzářivější a nejčistší část mého života. Neapol a Larderel.
Jaká rozkošná rodina! Ach, má drahá rodino, jsem unavená. Snídaně, Skating, pěší pochůzky, abych se předváděla před... svou rodinou; záleží mi na tom, abych jí připadala krásná, své rodině. Všechno hezké, co si obléknu, je pro ni; jsem koketnější, než kdyby to bylo pro muže.
Ach, v Neapoli jsem byla otupělá, a přece to byla má nejšťastnější doba.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie si dělá legraci z francouzské výslovnosti italského jména Cascine („kašin“). ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „mon empereur“ — Larderelovo zvolání, které si Marie opakuje jako refrén. ↩