Sobota 21. dubna 1877

Ještě hluboko v noci jsem si povídala s kněžnou z Melissana, jinak řečeno s Rosalií. Pořád jsem se bála, že ta dívka odhalila pravé jádro celé historie, a tak jsem ji nechala vyprávět všechno, jako by to vyprávěla komukoli jinému. Lítost, kterou jsem tak často projevovala, ji přivádí k tomuto pro mne uklidňujícímu a skoro příjemnému závěru.
„A teď,“ řekla, „se na sebe oba zlobíte. A je to vaše vina. Jistě jste mu řekla všelijaké věci… a pan hrabě vzplanul a pohněvali jste se oba.“
„Proč vaše slečna nechce pana hraběte?“ zeptal se Séraphin Rosalie.
Řekla jsem, že jsem odmítla, a fantazie těch dvou stvoření pracuje tímto směrem. Pan hrabě se prý změnil, je podrážděný, smutný. To je pravda, ale samozřejmě z jiné příčiny.
Rosalie mi vypráví útržky z minulosti, a všechny mi říkají, že jsem se líbila; a konečně řeči komorníka…
„Milostpán nikdy nenašel nikoho po svém gustu, jaká škoda, že právě když konečně našel…“
Po Sorrentu se najednou změnil. To já jsem ho znechutila! Nenávidím se!
Fuj! Hrůza! Larderela právě navštívily dvě nejprotivnější, nejsprostší a nejodpornější neapolské běhny.
Vskutku, Piccolelis je pro něj příliš krásná a příliš aristokratická, on potřebuje takové obludy, jako jsou ty dvě ženské. Zvlášť jedna: ledabylý zjev, špinavé spodničky, vyčesané vlasy a na nich malý pánský klobouček, široký obličej, tváře rudé jako řepa (přirozeně, a to bohužel až příliš!), kulatý nos, ohrnutý a červený. Pokojská z hostince! Ta ženská byla mou noční můrou na Skatingu: věší se na každého, mává rukama a zametá asfalt cáry, které jí visí zpod sukně. Je mi za Larderela hanba.
Ach, Bože, musím s ním mluvit!
Měl odjet včera, ale v noci dal rozkaz zase vybalit. A teď se právě jako šílený vrhl do fiakru a odjel do… Café de Naples.
Paní de Mouzay mi řekla, abych navštívila jakousi paní Romien, prý bývalou celebritu; ta dáma odjíždí do Castellamare a právě teď u mě byla na návštěvě. Nemám hlavu na to, abych se tím vším zabývala; viděla jsem ji, mluvila jsem s ní…
Kdyby si vzal tu běhnu místo Silény… fuj! Podvedla by ho po dvou dnech, při první příležitosti, s číšníkem z patra. Vzít si pařížské kokety, čisté, elegantní, krásné, duchaplné — budiž! Ale takové ženské! Které nemají ani zvířecí půvab, špatně oblečené, hloupé. To je horší než pes.
Až pojedu do Florencie, prohlédnu si Silénu zblízka a promluvím s ní. Jsem zvědavá, jak vypadá; tak jako kdysi Gioia za časů vévody mě přitahuje a líbí se mi.
Máma je na tom tak špatně, že nevycházíme, a tak se s Dinou dívám, jak kolem jezdí v kočárech a chodí pěšky ti zlověstní hlupáci.
Najednou vidím dva krásné ryzáky a velkou livrej; dívám se pozorněji, protože obličej muže, který seděl v [kočáře], se mi zdál krásný — a poznávám Larderela s paní de Piccollelis.
Projeli kolem několikrát a švitořili spolu jako dvě hrdličky. Jen jednou se na mě dáma podívala a něco řekla svému společníkovi, který jí dál šeptal do ucha. Dobrá, tady je pomsta za mé včerejší pomlouvání.
Nevím, jaký neklid, jakou mrzutost jsem pocítila… ale zasáhlo mě to u srdce. Od toho podivného vyznání cítím, jak víc a víc slábnu, a dnes se mi chvílemi dělalo mdlo… ach, nic vážného; nemám to štěstí, abych měla pořádnou, poctivou nemoc, omdlení, zkrátka cokoli, co by udělalo rozruch. Opotřebovávám se pozvolna a kvůli všelijakým maličkostem. Pomalu se ničím, bez rozruchu, a na začátku s velkým povykem, už asi čtyři roky.
Proč zůstávám v Neapoli? Po ničem netoužím, nejsem ničeho schopna, ztratila jsem povědomí o přítomnosti i o budoucnosti a zůstávám, protože je mi jedno, kde zůstanu. Proč jet do Paříže?
Jsem tak pověrčivá, že se zdržím a neřeknu: pro nové bolesti? — ač jsem na to měla chuť. Tolik pláču napřed, a to mi nosí smůlu.
Už to dělat nebudu.
Ó, ty sny! Nezdálo se mi snad, že mi Piccolelis ukazuje své holé nohy? Jisté znamení urážky. Víte, mluvila jsem s tou půvabnou krasavicí, trochu už odkvetlou, je jí skoro čtyřicet. Bylo to už dávno na Skatingu, vyslovila italsky jisté pochybnosti. Byl tam Pascarola a já jsem mu to se smíchem vyprávěla. Neměl nic naléhavějšího na práci, než to dámě donést, a druhý den, myslím, v pátek večer, když mi připínali brusle, přišla a sedla si vedle mě.
„Slečno,“ řekla, „nemám to potěšení vás znát, ale musím se vám omluvit.“
Bylo mi nesmírně trapné, že mě vidí mluvit s takovou ženou, a přitom tak sympatickou.
„Mně, madam? Omlouvat se?“ zeptala jsem se a začervenala se.
„Ano, slečno, onehdy jste si myslela, že jsem vás kritizovala.“
„Je to možné! Přísahám vám, že všechno, co jsem řekla, mělo jen vzdát hold vaší kráse, vašemu půvabu. Celou dobu jsme vás tolik obdivovali; říkala jsem, že jste hezká… dobře stavěná, rozkošná, což je ostatně pravda.“
Brusle už mi připnuli.
„Ach, madam,“ řekla jsem a vstala, „jste opravdu příliš laskavá.“
A po těch poněkud suchých slovech jsem se chopila Santasigliovy ruky. Mrzelo mě, že jsem byla tak chladná k té ubohé dámě, která z velkého světa klesla, ale tenkrát mě posedl strach, aby mě nepovažovali za… dobrodružku.
Projíždět se v kočáře Piccolelis — pravda, jiní to dělali, v Neapoli to dělá každý pod záminkou, že byla provdána za markýze…
Vracím se ze San Carla, z toho krásného divadla, kde jsem poprvé mluvila s Larderelem a kde, to mu musím přiznat, projevil stejně málo horlivosti jako vždycky.
Dávala se premiéra „Roberta ďábla“; ale šlo to tak špatně, že publikum hulákalo spolu se zpěváky, pak se štěkalo, pískalo a mjoukalo. Tohle člověk vidí, či spíš slyší, jen v Itálii.
Prvním, kdo přišel, byl Schininà (byl u nás už dnes odpoledne), a pak ostatní. Pozvolna se všichni obrátí k Dině, já nejsem k ničemu. Lóže se nevyprazdňovala; Melissano má nový půvab: princezna Markéta, když s ním onehdy večer mluvila na rautu v paláci, řekla, obracejíc se k paní Sarno:
„Opravdu, Melissano je ošklivý. To se teď vypráví všude.“
Ach, jsem ubohá! Jaká útěcha a jaké štěstí — a nepřeháním, když užívám těchto slov — být obklopena, zbožňována a obsluhována tolika jinými! Tady nemám nesnáze najít rámě, o které se při odchodu opřít. Zůstávají s námi, doprovázejí nás domů, mají nás rádi; a ani jeden lovec věn!
Ten hrozný Melito tam nebyl, jen [lidé] z nejlepší společnosti, s dobrými způsoby…
Prý byl Larderel v divadle, jen nakrátko, v křesle v parteru, a Schettino dodává, že byl velmi bledý, v domnění, že říká něco nového.
Přála bych si nějakou změnu, velkou zlost, zkrátka výbuch! Pomalu se stravuji, potichu se trápím!
Nic si plně neuvědomuji, ale jsem podrážděná, malomyslná, smutná. Dřív jsem plakala a zuřila, teď jsem jen… podrážděná… nechci dělat scény, sama sobě, protože přítomnost se v ničem nepodobá minulosti, a protože… jsem podrážděná, ano, podrážděná!
A přece mě skoro mrzí, že je to tak málo tragické… Ne, to ještě není to pravé, jak jsem si to představovala…
Už i to málo mě mrzí dost, protože je to zbytečné, a tudíž skoro hanebné a naprosto ponižující.
Jsem podrážděná, protože jsem klidná; to je možná lepší než dřívější výbuchy, je to nové. Má minulost je mi tak protivná, že při sebemenší podobnosti se zachvěji a couvnu jako kůň, když spatří mrtvolu.
Nemluvme už o tom, prostě se nudím, protože nemám favorita, a takový pták se v Neapoli najít nedá. Pro mě jsou tu všichni oškliví.
V Neapoli se dobře bavím, je to rozkošný život, ve srovnání s dřívějškem přímo život plný slastí. Teď budu psát o přírodě, o lidech, kteří mě obklopují, o hudbě, zkrátka o všem; ne dnes večer, ale postupně, každý den.
Nepovažujte tuto rezignaci za zoufalství, nejsem zoufalá, už nemiluji. Ta láska byla zkalena, pošramocena a už neexistuje. Zbývá jen lítost, ani ta ne — trochu smutku, trochu nudy.
Neumím vyjádřit svůj pravý pocit, kroužím kolem něj a nemohu se k němu dostat, a to mě rozčiluje.
Ale jsem klidná, jsem pokojná, jsem lhostejná.
Máma se cítila tak špatně, že jsme se musely po druhém jednání vrátit domů. Možná by byl přišel.

Poznámky

Pozn. překl.: Mariin novotvar: miolé [sic] (místo miaulé). ↩