Úterý 17. dubna 1877

Prší, takže máma a Dina nebudou moci ven. Máma prohrála na dostizích s Larderelem asi stovku ruských cigaret. Dnes ráno mu je poslala. Jsou to cigarety, které jsem přivezla z Ruska a které teta posílá z Nice.
Vyšel z domu, když si předtím vyměnil grimasy s Rosalií, která mi to právě teď přišla říct:
„Ten musel být pan hrabě včera na hraběte Doenhoffa vzteky bez sebe!“ zvolá ta moje zatracená důvěrnice.
…Ach, ubohé děvče. To si tak myslíš.
Co mě koneckonců přivádí k zoufalství? Larderel má tři sta tisíc franků ročního důchodu a je hrabě. Nemá žádné společenské postavení, řeknete; má všechno, co je třeba, aby se usadil, kde se mu zlíbí, odpovím vám, a dodám, že je mi to milejší než pevně usazená průměrnost. Tak tohle je to, čeho lituji? Vždyť je jich spousta s týmiž přednostmi, a ti mě také nechtějí. Má se člověk trápit kvůli všem vhodným partiím? Rozhodně ne. Ano, ale tady to vypadalo, že se to chytne, a nechytlo se to, a to tím nejpodivnějším způsobem. Přejděme k druhé úvaze, k lásce. Láska? Je směšná, když není opětována. Tedy láska už neexistuje! Ale existovala, a byla jediná, první po zbožňování smíšeném se zájmem a s vytržením, které jsem chovala k vévodovi.
Co mě trápí, neboť něco mě trápí, je mé dvojznačné postavení vůči Larderelovi. Podaří-li se mi s ním promluvit, pochopíte, proč to bezpodmínečně chci.
Neměl ani tolik zdvořilosti, aby přišel poděkovat za cigarety.
Vedla jsem celé ty dny tak neobyčejný život, že jsem nervózní, rozladěná a znuděná. Doenhoff se o mě opravdu velmi zajímá… kdyby se stal velvyslancem…
Páni Marini a Schettino byli tak hloupí, že přišli dnes večer; rychle jsme je vypravili pod záminkou migrény, kterou máma začala pociťovat teprve po jejich odchodu. Nejsou to džentlmeni, advokát a jakýsi pán, já nevím co, kteří dobře bruslí, a to se všemi dámami, ale to nestačí, aby člověk shledával jeho konverzaci půvabnou, zvlášť když zrovna nestojí na kolečkách.
Později přišel Altamura; máma mě strašně obtěžuje tím, že se ke mně tváří sentimentálně, což se mi nanejvýš nelíbí. V té záležitosti s Larderelem jsem nic netajila, a oni chtějí, aby v tom bylo víc, než říkám! Když už to říká, musí si toho myslet zatraceně víc, a když si toho myslí tolik, proč neřekne víc.
Takové je jejich uvažování, vypůjčené od Alphonse Karra.
Jsem nadšená, že jsem se tak brzy zbavila toho směšného citu, a oni mi připisují chmurné nálady, které nemám! Nevečeřela jsem, abych si pozvolna zase zvykla na pravidelnější život, a srovnávají mě s Ninou, která po Yourkoffově smrti nechtěla nic jíst. To je urážlivé.
Každý občan musí odsloužit svou vojenskou službu, a stejně tak musí každý člověk jednou milovat. Odsloužila jsem svých osm dní a jsem volná — až do odvolání.
Paní Fabbricatorová tu byla dnes ráno, shání na zítřek tanečníky.
Vévoda di Grottaminarda nás navštívil.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „povera figlia“. ↩