Sobota 16. dubna 1877

Jsem podrážděná. Paní a slečna Gatowské u nás stráví dvě rozkošné hodiny a odcházejí, líbají mě a říkají, že jsem opravdu nejšťastnější bytost na světě.
Jsem veselá, ale to jsou nervy.
S Larderelem jsme se pozdravili z balkónů. Měl na sobě bílý vlněný oděv; poslala jsem mu grimasu a komické gesto obdivu, načež ho u zábradlí [vystřídala] jeho houba.
Báječně jsem odhadla chvíli, kdy bude nasedat do vozu, a pokynula jsem mu, aby přistoupil blíž:
„Buďte tak laskav a zastavte se tu v půl čtvrté.“
Odpověděl mi obyčejnou zdvořilostí a já jsem se vrátila dovnitř obléknout se na procházku.
Za městem jsme potkali princeznu Markétu, samotnou s manželem, v prostém voze s dvorní livrejí. Je to poprvé od té příhody se dvěma políčky, co jsou spolu takhle. Mám z toho radost. V manželské lásce ve velmi vysokých sférách i v bídě je cosi dojemného.
Poznámka editorůnote of the Cercle edition’s editors on the manuscript
[Zbytek stránky prázdný]
Zrovna když jsem čekala Larderela, přišel Doenhoff s mámou a Dinou.
Jinak to u mě nikdy nechodí.
Asi to viděl ze svého pokoje, byl doma.
Udělala jsem jistý dojem na jistého Ruspoliho (myslím, že mladšího syna) z Říma, který večeřel u společné tabule a potom si povídal s mámou v čítárně. Je to ten Ruspoli, který byl poslancem. Je vdovec, je mu čtyřicet, je tlustý a obyčejný a špatně mluví.
Jsem tak podrážděná!
Doenhoff právě odešel. Je okouzlující. Ale dobře je mi jen s Rosalií. A přece jsem byla velmi rozrušená, protože jsem si nemohla vybavit, co jsem si desetkrát připravila, že řeknu Larderelovi. Nemusím nic skládat, ale to, co mě napadlo v první chvíli, se mi v tom čekání ztratilo.
Už to mám.
Dobrou noc.