Neděle 15. dubna 1877

Dnes jsou prý klusácké dostihy a jízdy na čas. Jedeme tam a já se strojím do vyšívaných batistových šatů a slaměného klobouku. Jistý dojem to udělalo. Lidí je málo, ale je tu dvůr a Prusové. Hned se objevili ti dva malí, Zunica a syn paní Piedimonte, která sedí na tribuně s princeznou Markétou. Mne však velmi zaměstnávali vévoda di Sarno, Larderel a několik dalších na pánské tribuně. Pod záminkou, že si lorňonem prohlížím princezny, prohlížela jsem si toho tvora, toho opilce, toho florentského opičáka. Melissano zahlédne můj lorňon a pozdraví.
Jezdí se ve dvoukolých vozících, a protože se člověk každou chvíli bojí, aby kůň nepřešel do cvalu, je to velmi napínavé.
Melissano přijde, odejde a vrátí se s Larderelem, který dost zošklivěl, v tom šedém klobouku a s nosem, jehož pleť na slunci není bez vady. To slunce, čerstvý vzduch, koně, výstřední pózy, do nichž se člověk na dostizích ve voze dostává — to všechno nás svádí k vtipkování; jen si představte, takový vtipálek jako Larderel, a k tomu já!
Na tomto světě, víte, není nic vážného kromě vtipu. Prokládám ho několika posměšnými narážkami, kterým rozumí takřka jen Larderel, ale to nestačí.
Šeptá mámě do ucha o všech svých záležitostech; je prý pod opatrovnictvím pro nezpůsobilost — a pak výčty důchodů, kvůli nimž mě čím dál víc mrzí, že o něj přicházím.
Pochopila jsem skoro všechno. Líbila jsem se mu, ale od jeho prvního návratu jsem tak ošklivá — ne, řekněme pravdu: nemám dost šatů, spousta takových drobností mě svazuje a bere mi to, co jsem měla půvabu a přirozenosti. A pak jsem se příliš bála, že budu vypadat špatně, než abych mohla vypadat dobře. Jedno jeho slovo potvrdilo podezření, které jsem měla už dřív. Obdivovali jsme špičky střevíců nás všech, i ty Altamurovy — byl tam také, rovněž ve voze.
DOSTIHY KONÍ V KLUSU POŘÁDANÉ NEAPOLSKÝM SPOLKEM NA OCHRANU ZVÍŘAT NA CAMPO DI MARTE Neděle 15. dubna 1877 ve 2 hodiny odpoledne Druhá zkouška závodu italských koní v zápřahu Trať 9 600 m — měřeno stopkami Cena spolku: 2 000 lir prvnímu — 1 000 lir druhému Zúčastní se tito koně: 1. ROZJÍŽĎKA Scarpaleggera, hřebec vraník, majitel hrabě Mattei Luigi z Bologni — řídí pan Oppi Biagio Roma, klisna hnědka, majitel pan Rossi Giuseppe z Crespana (Benátsko) — řídí majitel 2. ROZJÍŽĎKA Rigoletto, hřebec ryzák, majitel pan Oppi Biagio z Bologni — řídí majitel Beduino, hřebec hnědák, majitel hrabě Castracane Rodolfo z Fana — řídí majitel MEZINÁRODNÍ ZÁVOD koní v zápřahu Druhá zkouška — 9 600 metrů měřeno stopkami (časový limit 25 minut) Cena 5 000 lir udělená obcí a provincií Neapol a spolkem a zlatá medaile udělená ministerstvem zemědělství, průmyslu a obchodu poběží: MONACO, hnědák, 6 let, narozený ve Francii z normandské Belle-idée a normandského Gibojera, obou anglických polokrevníků, majitel pan Vincenzo Pouaquet z Bordeaux Zbylých devět přihlášených koní bylo odhlášeno.
POROTA KLUSÁCKÝCH DOSTIHŮ NA ČAS POŘÁDANÝCH NEAPOLSKÝM SPOLKEM NA OCHRANU ZVÍŘAT PŘEDSEDA Komtur prof. LUIGI PALMIERI, senátor Království MÍSTOPŘEDSEDOVÉ Kníže di Piedimonte, senátor Království — rytíř Giovanni del Balzo z rodu vévodů di Caprigliano Ředitel dostihů Rytíř Ferdinando de Laurentys y Lagunas, člen řídící rady Neapolského spolku na ochranu zvířat a čestný člen Královské národní společnosti veterinárního lékařství v Turíně. Tajemník Pan Olindo Amore, člen řídící rady Neapolského spolku na ochranu zvířat ČLENOVÉ ROZHODČÍ KOMISE Baron Giuseppe Andrea Angeloni, poslanec parlamentu Rytíř Brunetta d’Usseaux, plukovník 1. jezdeckého pluku Nizza — čestný pobočník J. V. Rytíř Giov. Caracciolo d’Avellino Rytíř Luigi (šlechtic) Gregori, předseda Jezdeckého spolku v Modeně a člen Nejvyšší zemědělské rady (hipologická sekce) Markýz di Latiani Rytíř Marcello Spinelli di Scalea, čestný štolba J. V. Rytíř Rocco de Zerbi Markýz Gioacchino Cutinelli, senátor Království Rytíř Giuseppe Carelli, major veterinář (delegát) Královské národní společnosti veterinárního lékařství v Turíně Vévoda di Bagnara Rytíř Carlo Nobili, podplukovník jezdectva, člen Nejvyšší zemědělské rady (hipologická sekce), ředitel hřebčince v Reggio Emilia Hrabě di Savignano Vévoda del Galdo Hrabě Giorgio Clerici, tajemník italské plemenné knihy (Stud Boock) Rytíř Luigi Rossi, místopředseda Neapolského spolku na ochranu zvířat
KLUSÁCKÝ ZÁVOD PÁNŮ JEZDCŮ Omnium Koně jakéhokoli stáří, plemene a země původu, v sedle pánové Trať 4 800 metrů (tři kola dráhy) CENA Spolek věnuje pohár tomu, kdo dojede první; druhý dostane zpět svůj vklad. Zúčastní se: Cocotte, klisna hnědka, italská, majitel pan De Micheli, kapitán generálního štábu — v sedle majitel — kazaka žlutá, rukávy a čapka červené Dora, klisna grošatá, anglická, majitel pan Gusman Giuliani C. Raffaele — v sedle majitel — kazaka a čapka bílé, šerpa červená. Duck, klisna vraná, anglická, majitel pan Cassitto Luigi — v sedle majitel — kazaka bílá, rukávy a čapka amarantové Alma, klisna grošatá, anglická, majitel rytíř Crescio Luigi, major 1. jezdeckého pluku (Nizza) — v sedle majitel — kazaka zelená, rukávy červené, čapka zelená KLUSÁCKÝ ZÁVOD NA ČAS V JEDINÉ JÍZDĚ Pro koně pětileté a starší, narozené a odchované v jižních provinciích, zapřažené jednotlivě. Trať 4 800 metrů (tři kola dráhy) CENY 1. zlatá medaile a 1 000 lir — 2. polovina vkladů a k tomu vklad vlastní. Zúčastní se ve dvou rozjížďkách tito koně: 1. ROZJÍŽĎKA Schiavo, hřebec vraník, 9 let, majitel pan Ciardi Giuseppe z Neapole — řídí pan Traccheggiano Francesco Brasciano, hřebec hnědák, 8 let, chov Castaldo, majitel pan Grossi Leopoldo z Neapole — řídí majitel 2. ROZJÍŽĎKA Carlinotto, hřebec bělouš, 9 let, chov Maisto, majitel pan Aletta Federigo z Neapole — řídí pan Panetti R. [nečitelné], hřebec vraník, 8 let, majitel pan Traccheggiano Fr. z Neapole — řídí majitel ZÁVOD O CENU Mezi vítězi italského závodu — jediná jízda. Trať 3 200 metrů CENA Prapor vyšívaný zlatem se znakem Neapolského spolku na ochranu zvířat NB. Páni členové spolku se upozorňují, že po předložení spolkové medaile mají volný vstup pěšky na závodiště.
ROZHODČÍ NA DRÁZE Pan Michele Buono — pan Michele Giuliani Gusman » hrabě F. Lefebvre di Balsorano — » rytíř Raffaele Giuliani Gusman » Luigi Cassitto — » rytíř Giovanni Santasilia » hrabě G. Gaetani di Laurenzana — » rytíř Gaetano Guevara di Bovino » markýz Camillo Imperiale — » vévoda di Evoli » rytíř Onorato de’ Medici — » hrabě R. Gaetani di Laurenzana » rytíř Raffaele de Rosa — » kapitán rytíř Raffaele d’Agostino » vévoda di S. Martino — » kníže di Fondi » markýz Francesco Serra di Gerace — » rytíř Carlo Bona, kapitán 1. jezdeckého pluku » rytíř Achille Sorvillo — » baron Francesco Ferrante » Carmine de Hippolytis — » Pasquale Massimo » vévoda d’Avena Giovanni Valiante — » Marino Sorvillo NÁHRADNÍ ROZHODČÍ Pan rytíř Carlo Caracciolo di Stella — pan baron Giovanni de Jorio » rytíř A. Caracciolo di Castagneta — » rytíř Vincenzo Altamura » Ernesto Giordano — » Eduardo Contardi » Filippo Buono — » Giacomo Del Pozzo » Diego Calcagno — » Francesco Acquaviva d’Aragona » baron Domenico Lombardi — » rytíř Edmondo Santasilia POŘADATELÉ NA DRÁZE Členové řídící rady Neapolského spolku na ochranu zvířat Pan rytíř Ignazio de Angelis, velitel městské stráže — pan rytíř Carlo Carafa z rodu vévodů di Noia » Gaetano Serra Caracciolo — » Raffaele Lauro » Michele Cardona ZDRAVOTNÍ KOMISE Pan doktor Alessandro Gatti, člen řídící rady Neapolského spolku na ochranu zvířat — pan profesor Vitarelli, místoředitel ošetřovny Neapolského spolku na ochranu zvířat NB. V případě nepříznivého počasí může být závod odložen až o 72 hodin. Neapol 14. dubna 1877. Neapol — tiskem rytíře G. de Angelise a syna, tiskařů J. V. krále italského.
Tištěný program a porota klusáckých dostihů Società Zoofila Napoletana, 15. dubna 1877 (dva vlepené listy)
Tištěný program a porota klusáckých dostihů Società Zoofila Napoletana, 15. dubna 1877 (dva vlepené listy) Mon Journal, sv. 10, s. 116 (faksimile)
Tištěný program klusáckých dostihů, 15. dubna 1877: jízdy pánů, jízda na čas, rozhodčí a zdravotní komise
Tištěný program klusáckých dostihů, 15. dubna 1877: jízdy pánů, jízda na čas, rozhodčí a zdravotní komise Mon Journal, sv. 10, s. 117 (faksimile)
„Jaká rozkošná špička!“ zvolal Larderel nad Dininou nohou. „Je tak špičatá! Právě touhle špičkou mi slečna probodla srdce!“
„Bože můj, pane, to vás tedy kopla!“
„Každopádně,“ pokračoval s vědoucím výrazem, „do mých iluzí nekopla.“
A teď přejděme k večeru. Mám na sobě sukni z docela hladkého mušelínu s velkým nabíraným volánem dole. Živůtek vpředu čtvercově vykrojený, s řasením jako na starých rytinách. Na rukou rukavičky bez prstů a na nohou šarlatové atlasové střevíčky. Střevíčky zdobené zlatem a u kotníku převázané velkou stuhou z hedvábného ripsu.
Všichni ti pánové pokaždé žadonili, aby se tančilo; nuže, dnes večer se jim tančit dá.
V této mizerné hospodě je to zařízeno, jak nejlépe to šlo. Salon bez nábytku, velká předsíň a za ní malá; bohatě zásobený bufet je v budoáru vpravo.
Nejsem příliš krásná a jsem neklidná. První přichází Schettino, pak Caracciolo, pak starý Carmignano. Paní a slečna Fabbricatorovy, paní a pan d’Agostinovi. Hamontoffovi. Porcinari, Zunica, Santasiglia, Marini, Altamura. Princ Melissano přivádí svého přítele vévodu di Grottaminarda, který už týden žádá, aby mu byl představen: vysoký, plavý, vousatý a šilhavý. A Larderel, zajímavý a nikoli opilý. Potom Schininà. A princ Greuther, vévoda di Santa Severina, kterého nám odpoledne představil Nasimoff. Myslím, že to je všechno — ne, byl tu ještě rozkošný Melito. A Campomarino, jak jsem na něj mohla zapomenout! Tím spíš, že právě on a Melissano byli perlami večera, když jako mezihru dokonale předvedli tarantelu za doprovodu klapaček.
Bavila jsem společnost tím, že jsem si nahlas utahovala ze všeho, počínaje sebou samou.
Ostatně ten večírek nevydávám za nic jiného, než čím je. Marcuard leží v posteli po pádu na Skatingu. Poslali jsme mu hrušky, fíky, spoustu drobností. Tančilo se do tří do rána, podávala se večeře. Hrál nám najatý klavírista.
Olga a Marie byly tak opuštěné, přestože dam bylo málo, že jsem kvůli tomu na ty pány rozhořčená. Melissano všechno řídil, tak jako Saëtone.
Jako figuru kotilionu jsme hráli na kočku a myš. Grattaminarda je tak dlouhý, že když se vrhl na zem a rozpřáhl paže, měl každého na dosah. Dinu chytili uprostřed zmatku, který způsobila tahle závora položená napříč salonem.
Ocitli jsme se s Larderelem sami u bufetu, a místo abych řekla, co bylo bezpodmínečně třeba říct, jsem šaškovala; to slovo je triviální, ale půvabné, zvlášť když člověk jako já šaškuje s půvabem. A pak chápete, ta soutěživost, kterou probouzí takový umělec… ty šprýmy.
Už jsme stáli každý na svém balkónu a Doenhoff nás špehoval.
Přece s ním musím promluvit, nelze nechat, aby mu v hlavě bujely takové myšlenky.
Ještě před večeří se vytratil spát. Abych zjistila, kde je, posílám hrušku vycpanému Švýcarovi a Rosalii posílám přímo k němu. Nic divného na tom není, žertuje s ní i s Melissanem natolik, že je v tomhle ohledu dovoleno všechno. Ležel v posteli.
Bavili jsme se. To není ples, jistě chápete, je to prostě pánská společnost, zmírněná přítomností tří ctihodných matron a dvou neškodných slečen, totiž paní Hamontoffové, Fabbricatorové a d’Agostinové a slečen Fabbricatorové a Hamontoffové.
Jsem velmi hrdá na kompliment od Santasiglii, který se tak příkře liší od sebejistoty a poklon ostatních pánů. Díval se na mou nohu a šeptem se radil se Zunicou, který jako by říkal: ale ano, příteli, proč ne? ale ano, ale ano. Zunica je o rok starší než Santasiglia, který mi nakonec, celý zardělý, řekne, že až dosud se znalo jen sedm divů světa… ale že se právě objevil osmý.
„A který?“
Rozpačitý pohled na Zunicu, který ho monoklem povzbuzuje.
„Je to… tohle!“
Rozpaky.
„Co tohle?“
„Botka“
„Aha.“
„Ano, ne… ne tak docela botka… (pohled na Zunicu) ale to, co je v ní.“
Taková jemnost, která se nedotkne ani slovem, se najde jen u osmnáctiletých dětí z dobrého rodu a u duchaplných a jemnocitných mužů pětatřicetiletých.
„Tedy,“ řekla jsem se smíchem, „vy si ale troufáte, mladý muži; mohu vám dokonce předpovědět, že to dotáhnete daleko.“
Docela se zarazil, zčervenal a začal se Zunicy italsky vyptávat, jestli neřekl příliš mnoho: tohle se smělo říct? že ano?
Kolem třetí tu zbylo jen několik pánů, mezi nimi Melissano, který si to, chudák opička, vynahrazoval u stolu: pil, uždiboval, jedl, klel, obdivoval.
Ve čtyři jsem ještě hrála na mandolínu.
Jaký by to byl rozkošný život, kdyby mě Larderel tolik nesužoval. V Neapoli je všechno slunce a píseň
Neapol bude, tak jako už jednou byla, mou nejkrásnější vzpomínkou, navzdory Larderelovi, jemuž nemám co vytknout.
Lze to vůbec srovnávat s ponížením v Nice!!! Nice, hrůza a špína?
Šestatřicet tisíc trápení za dva dny šíleného smíchu se Sapogenikoffovými.
Neapoli, jako město tě nenávidím, ale vlídnost, kterou v sobě chováš, mě smiřuje s tvými krásami — nepopiratelnými, a přece protivnými.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „per inabilità“ — Larderel tedy nesměl sám volně nakládat se svým jměním. ↩
Pozn. překl.: tištěný program klusáckých dostihů vlepený do deníku. ↩