Pátek 13. dubna 1877

Po několika návštěvách, jejichž přijetí jsem přenechala mámě, jedeme k fotografovi. Dávám se často fotografovat, aby se do vydání mého Deníku mohly vložit fotografie, které s ním dokonale souhlasí a přesně vystihují mou náladu a můj stav v dané chvíli.
Larderel přijel v pět hodin večer. On a Melissano už mámu viděli, už nevím kde, ale mluvili spolu celou hodinu.
Jeho pokoj je v mezipatře a od mého ho dělí jen kostel. Byla jsem na svém balkoně a on na svém, pozdravili jsme se. Je velmi bledý a vypadá úplně vykolejeně. Viděla jsem ho odjíždět fiakrem, znovu mě pozdravil, pokynula jsem mu, ať přijde, a on to pochopil tak, že ukazuji na Skating. Sama jsem pořádně nevěděla, co dělám.
Přesto ho potřebuji vidět, abych ho uklidnila a... zkrátka ho bezpodmínečně musím vidět.
napříč stránkou
Melissano se s námi projel v kočáře, což vyvolalo nesmírný dojem.
Místo do divadla Fiorentini (neapolské Théâtre-Français), kde máme lóži, jedeme na Skating. Melito, Schininà a Marini jsou tam moji jediní známí, ostatním jsem hloupě řekla, že půjdu do Fiorentini, a později přijdou Melissano a Larderel, vracejí se z Fiorentini, kde jim máma dala schůzku.
„Dobrý večer, slečno, jak se máte?“ řekl mi velmi srdečně a podal mi ruku.
„Dobrý večer, pane, mám se velmi dobře, děkuji, a vy?“ odpověděla jsem vesele a se zájmem.
„Víte, vracím se z Fiorentini.“
„Tam patříte, jste přece Florenťan.“
„Ne, čekal jsem tam na vás.“
„Ach, já tam nešla. Jaké zklamání!“
Ještě pár slov, a pak jde na dost dlouho rozmlouvat s mámou.
Úplně se změnil. Bledá, pohublá tvář, zvadlá košile, špatně vykartáčovaný frak... Je zase opilý! Jsme spolu ti nejlepší přátelé na světě, směji se mu do očí stejně jako Melissanovi.
Ale tohle ještě nevíte: všude se má za to, že jsem ho odmítla já, a to díky Fabbricatorovým a Nasimoffovi.
Znovu jsem si přečetla náš podivný rozhovor, připadá mi jako útržek z archivu blázince. Když zmizel, začala jsem se nudit a vrátily jsme se domů.
Ale nové bláznovství toho člověka si nedovedete ani představit. Před dvěma dny šel v Římě za králem a požádal ho o svolení a o ochranu, aby mohl vstoupit jako dobrovolník do ruské armády v den, kdy bude vyhlášena válka. Možná bude vyhlášena už zítra. Jeho Veličenstvo slíbilo, že urovná překážky, které stojí v cestě člověku, jenž nikdy nebyl vojákem, a že mu dá doporučující dopisy. Král ho povzbuzuje a schvaluje to. Je to tedy rozhodnuto, odjede z Neapole rovnou do Vídně a odtud se dostane do Petrohradu a k armádě. Máma se ho zeptala, jestli takhle odchází do vyhnanství kvůli Madame Šelmě, a on odpověděl, že kvůli žalostnému stavu svých financí.
Ó moci zlata, největší a nejopravdovější ze všech!!! Ach, kdybych měla zlato, s jakou radostí bych mu zaplatila všechny dluhy!! Se zlatem má člověk všechno! Jak bych za ním šla... anebo ne! Zaplatila bych všechno tajně.
Ale on mě nemiluje... ach, pak by mě miloval... dost na to, aby si na mě zvykl. Miloval snad tu Righi?
Pohleďte, dobří lidé, kdybych měla miliony...
Málo zlata špiní, mnoho zlata zbožšťuje...
Kdybych ho měla dost, abych všechno zaplatila a koupila si ho, abych si ho vzala...
Jsem v takovém stavu, že bych šplhala po zdech!
Mám odjet do Ruska? Kdybych odjela, stal by se Larderel velkou vášní mého života, ale zůstanu, abych zapomněla, a to je možná lepší.
Víc než kdy jindy chci... udělat to, co prozradím až v tu chvíli.
Víc než kdy jindy!! Kdybyste věděli...
Nuže ano, trpím, ano, nu ano, jste spokojen?
Kdyby mě miloval, šla bych za ním všude... ale jít za ním jen tak, to je hanebné a... hanebné... Vždyť by ho to konec konců mohlo obtěžovat.
A přece, kdo by ho ošetřoval lépe než já, kdo by mu byl oddanější... kde jsem k čertu vzala všechny ty nápady... je to pro mě tak nové...
Nuže tedy ať jde bojovat, ale ať umře! Pojedu se podívat, jak mi umírá v náručí... i násilím! Ach, proč? Vždyť mě přece nemá v nenávisti.
Když tam jde on, usmívá se na mě Rusko jako ráj.
Musím s ním mluvit, abych se mu vysmála do očí, abych si z něj tropila posměch! Máma mi to radí, skoro mi to přikazuje.
Ach, ty dlouhé, dlouhé, dlouhé noci v Neapoli. To stínidlo s pohledy na Řím a ty karty, které mi neříkají nic dobrého a kterých se stokrát ptám! Napíšu slovo a vykládám si karty, a trvá to a trápí mě to.
Chci odjet a zapomenu, je to jen nemoc, jsem podrážděná, nic víc. Sama nevím, co to je, tolikrát jsem se mýlila a mé křivule a alembiky mi tolikrát vmetly střepy do tváře, že jsem napůl oslepla.
Ne, trápí mě to, chtěla bych umřít, plakat; kdyby mi v té věci nikdo nestál v cestě, možná bych na to ani nemyslela...
Obávám se, že i tentokrát je to nesmysl jako to smyšlené poblouznění Torloniou. Ne, to druhé bylo prostě jen prostředek ke změně...
Nevím, na tom nesejde, jděte k čertu.

Poznámky

Pozn. překl.: Slovní hříčka: Teatro dei Fiorentini znamená doslova „divadlo Florenťanů“. ↩