Úterý 10. dubna 1877

Přes všechnu snahu jsem usnula až v osm hodin ráno.
„Nuže, jak se máte, slečno?“ řekla mi Rosalie a opřela se o postel jako dřív.
„Lépe, dobře, děkuji,“ řekla jsem po chvilce váhání, během níž jsem v sobě udusila otázku: jak se má Bijou? — ta by mi byla rozervala rty.
Oblékám se mlčky a to ticho na mě strašlivě doléhá. Máma sedí v salonu celá uplakaná; Rosalie po mně pokradmu pokukuje a mluví tiše, jako by v domě byl mrtvý.
A nejsem ani nemocná! Ó, spravedlnosti Boží!
Jsem oblečená a svěží!
„Rosalie,“ řekla jsem hlasem, který mi od včerejška pohasl, „mluvilo se dole o panu hraběti?“
„Ne, proboha ne, co by se o tom mělo říkat...“
napříč stránkou
Všichni se vyptávají na zdraví mého otce. Dostali jsme uklidňující dopis. Ta lež byla dobrá.
„Takže se nic neví. Nesmí se to vědět. Chudák Bijou...“
„Nevím, jestli je to tím, že se o tom tolik mluvilo...“
„Ach ano.“
„Ale opravdu mě to vzalo.“
„A co teprve mě! Ach, to je smutný konec, Rosalie... Teď toho lituji.“
„Mně z toho bylo tak divně, tolik se o tom mluvilo...“
„O to nejde, jde o to, že pan hrabě je milý, všichni ho mají rádi.“
„Vypadal moc šťastně, když jsem ho šla zavolat zpátky.“
„Kdy?!“
„Včera, když jste mě pro něj poslala...“
„Kde jste ho našla, co říkal? Zapomněla jsem se vás na to všechno zeptat. Mluvte!!“
„Ach Bože, slečno, nerozesmívejte mě, vy se smějete! Chtěla jsem vám to říct vážně...“
„Nesměji se... poslouchám.“
„Nu, vypadal spokojeně, řekl: ‚Ano, ano, hned jdu‘; a cestou nahoru mi řekl: ‚Rosalie, vy jste anděl!‘“
„Zeptala jsem se ho proč a on odpověděl: ‚Protože jste si pro mě přišla.‘“
Žert jako každý jiný, jistě, ale velmi příhodný.
Přišel doktor kvůli mému krku; léčí mi krk, protože uznal, že ostatní nemoci neexistují.
Je v Římě. Kdybyste věděli, co všechno se mi chce předpokládat, vymýšlet, představovat si. Kdybyste věděli, jak ho krok za krokem sleduji, z Hôtelu de Rome (tam se ubytovává vždycky) na Corso, ke Spillmannovi, k Mortesovi, do Opery, na Pincio, na závodiště. Zavřu oči a jdu za ním...
Rosalie právě mně odevzdala jeho navštívenku s těmi třemi písmeny, vyvedenými jako písmo Violettiných dopisů: P.P.C.
Je to výsměch, nebo soucit?
Proč mi psal... kdyby mi nebyl psal... Rosalie by jela do Florencie a já bych tam možná jela také.
Ta navštívenka... Když jsem včera otevřela předposlední knihu, narazila jsem rukou na jeho kapesník, který jsem tam strčila mezi stránky. Ujišťuji vás, že mě to spálilo jako rozžhavené železo; ucukla jsem rukou a málem jsem omdlela, když jsem ucítila vůni, kterou vždycky používá.
Ten kapesník je připevněn na první stránce tohoto sešitu. [V rukopisu chybí]
Vzpomínek není málo. Nikdy v životě nebudu nosit fialky.
Přišla paní Hamontoffová s dcerou a manželem a potom Marcuard. Marcuard na mě působí jako utišující lék. Dokud je tu, kreslí karikatury, usmívá se a říká klidné a rozumné věci, ještě to jde, ale sama!!!
Ještě jsem si to neuvědomila, ještě tomu nevěřím... nemůže to být nic než sen. Ostatně ještě pořádně nechápu, co jsem udělala a co mi kdo řekl. Zvláštní je, že je mi docela dobře, že jsem oblečená a na nohou, a hlavně že jsem se duševně celá změnila: jsem vážná, klidná, mluvím o všem, směji se. To všechno rozplakává mámu. Myslí si, že jsem ..., že zuřím jako dřív. Ve skutečnosti jsem jen smrtelně zarmoucená. Chtěla jsem všechno roztříštit, a místo toho jsem šla pokleknout do temného pokoje a celou hodinu jsem se třásla, aniž bych zaplakala.
Na okamžik zapomenu, a pak bych se nejraději jako šílená vrhla na konec světa!! Kam jít, co dělat, co si počít!
Vyčítám si, že jsem kvůli jiným pronášela zoufalá slova, ale doufám, že ten rozdíl cítíte. Chtěla jsem z Audiffreta udělat druhého Merjeewského, chtěla jsem být papežovou neteří. Ale tady jsem milovala (kniha 59., s. 295–297)
Chtěla bych vylíčit, jak se cítím, a nedovedu to. Sklíčenost, náhlé záchvaty zuřivosti, spolknuté slzy, návaly žárlivosti.
Nemohu se dívat na jeho navštívenky!...
Včera přinesl fotografie ze Sorrenta, a dnes je mrtvý. Rozčiluje mě a dohání k zuřivosti, když o něm slyším mluvit.
„Ta Piccolelis ho ještě dožene k dalšímu půlmilionu dluhů,“ řekla máma. Kdyby věděla, jak mě tím trápila, spíš by si byla ukousla jazyk. Čtu znovu, co jsem napsala, a nerozumím tomu, chvílemi nejsem při sobě... nemohu se z toho vzpamatovat. Mám ale plán a dala jsem slovo, že ho uskutečním. Bylo by to podivné...
Právě jsem se uklidnila hrou na mandolínu, která dnes večer zní velmi libozvučně.
Ale je to vůbec možné?!
A to se stává zrovna mně?!
Ach, ovšem. Nikdy jiným.
Poprvé v životě nelituji toho, co jsem napsala, ani po třiceti hodinách.
Za podobných okolností stačí třicet hodin, aby se myšlenky obrátily naruby a člověk litoval všech prudkých slov, která řekl.
Jsem dosud jako omráčená. Ach, kdyby si tak na dostizích v Římě zlomil vaz!
Marcuard a Doenhoff strávili celý večer hovorem o porcelánu. Málem jsem u toho usnula...
Kam se obrátit, co dělat?
Do Florencie pojedu stejně. Situace je jasná, před svými nemám co skrývat, nebudu se tedy muset trápit tím, co by si mohli myslet.
Neapolští mladí muži nejsou okouzlující, ani ti, které znám, ani ti, které neznám. A pak je to tu tak holé.
Dala jsem si poslat šaty a pojedu na dostihy do Florencie. Jediná města na světě, která miluji, jsou Řím a Florencie, a samozřejmě Paříž, ale Paříž je něco úplně jiného.
Všechno se mi zhnusilo. Čeho se dotknu, to se ze zlata mění v olovo. Copak se na to nedá umřít? A k čemu by to bylo? Zaprvé k tomu, abych panu de Larderelovi postavila piedestal, a pak k ničemu, protože bych si ani nemohla vychutnat dojem, jaký bych tím vyvolala. Ale ruce mi klesají, jsem sklíčená... obléknout se, jít vyvolávat ten ubohý dojem a potom z toho sklidit jen špínu!...
Kdybych nebyla dala najevo, že ho miluji, možná by mě byl miloval. Ale nic jsem neskrývala. Proč taky? Nestyděla jsem se za to. Naopak, byla jsem a jsem ješitná na to, že dávám lásku najevo. Připadá mi to zajímavé, a pak... nerada něco skrývám, chci žít před zraky všech. Baví mě to.
Je velké štěstí, že jsem si nikdy nedělala vážné iluze; vždycky jsem říkala a myslela si, že se Larderelovi dvořím, ale že klidně mohu neuspět. A je to tady...
Hle... v tuhle chvíli mi připadá méně krásný... Obávám se, že se oblaka zamilovanosti rozptýlí a odhalí pořádně ošklivou kostru, která se bude jmenovat urážka, ponížení nebo nějak podobně. Vždyť konec konců je tu muž, který mou lásku rovnou odmítl, protože usoudil, že nestojí za sňatek. Ach, já dobře vím, že jinak by se mi vrhl k nohám a zůstal by tam, neboť stačí, aby začal; nedokáže žít sám a je to člověk zvyku, jak vím já a jak říká on sám.
To mě neutěšuje: taková láska by mi nestačila, ta je dobrá pro nějaké Righi a Picolellis. A pak nevyhnutelně přijde den, kdy se zamiluje doopravdy, anebo... nejspíš se promarní na samých nicotnostech a ožení se pro peníze a pro výhodné spříznění jako jeho bratr.
Jak může kdo čekat, že ženy budou ctnostné!!!
Kresba perem: vlevo mladá žena z profilu s vysokým drdolem, v zapínaných šatech s turnýrou, podává ruku malému kníratému muži v cylindru s holí; vpravo na šrafovaném pozadí třířádkový rukou psaný nápis začínající snad „La Majesté“ a nahoře číslo „104“
Mariina kresba: mladá žena v šatech s turnýrou zdraví pána v cylindru; vpravo rukou psaný nápis Mon Journal, sv. 10, s. 108 (faksimile)
Skica perem, zčásti vybledlá: vlevo kulatá hlava obklopená trojúhelníčky, uprostřed postava zahalená šálou, vpravo zdobená lucerna s nečitelnými znaky
Mariina kresba: skica předmětů — kulatá hlava, zdobená lucerna, zahalená postava Mon Journal, sv. 10, s. 108 (faksimile)
Kresba perem: mladá žena zezadu s vyčesanými vlasy se opírá o zábradlí; za ní řada pánů v cylindrech, jezdec, dvoukolé bryčky a mříž; vpravo nahoře malý muž v cylindru běží pod nápisem „Toujours trop tard !“; vlevo dole „fait pour Marcuard.“
Kresba „fait pour Marcuard“ (pro Marcuarda), autorství nejisté: Marie u zábradlí tribuny, pánové v cylindrech a bryčky; vpravo nahoře „Toujours trop tard !“ Mon Journal, sv. 10, s. 109 (faksimile)
Nejhorší je, že si člověk nemůže ani stěžovat! Vždyť si přece nemohu stěžovat na to, že mě nějaký muž nemiluje, to by bylo příliš hloupé.
Vidíte, to všechno záleží na okolnostech. Odložme stranou jako neexistující každou urážku, příkoří či ponížení a zkoumejme prostě, zda trpím, ano či ne, tím, že se mi Larderel vzdálil, ne jako skvělá partie, ale jako muž. Nuže, jak se to vezme. Ať se Larderel znovu bije v souboji, znovu nadělá dluhy, nebo se prostě vrhne do společnosti a přijde do módy, a jsem si jistá, že po něm budu šílet.
Je zvláštní, jak se mi za poslední hodinu všechny myšlenky obrátily naruby! Že bych se zase mýlila... a co potom ty slzy, které jsem prolila před mámou, všechna ta opravdová bolest, za kterou jsem se nestyděla...

Poznámky

Pozn. překl.: P.P.C. – zkratka „Pour Prendre Congé“ (na rozloučenou), připisovaná na navštívenku při odjezdu z města. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „coram populo“. ↩