Pondělí 9. dubna 1877

Ach! můj císaři, zatracení čtenáři, zájem o mou slavnou knihu stále roste… Pyšná na pád Larderela a na skvělý obrat, jaký vzal skandál s Jeho Veličenstvem, jsem celá zářivá. Včera jsem si až do tří do noci povídala s Rosalií, která mi vyprávěla o Bijou, o mém pánovi, o mém králi; probudila jsem se s jeho jménem na rtech jako vždycky, mluvila jsem o něm, když jsem se oblékala, myslela jsem na něj, když jsem poslouchala Pergolesiho „Stabat“, které dnes znovu zpívali pro princeznu Markétu a jehož božské tóny mi dosud zní v uších.
Dopustila jsem se deseti malých zbabělostí, jen abych ty dámy kolem čtvrté vypravila na procházku samotné, a ony byly tak hloupé, že přišly nahoru zrovna ve chvíli, kdy přicházel Larderel.
Říkali jsme si roztomilosti, dělali jsme hlouposti, dala jsem mu do vlasů chmýří, abych mu ho pak mohla vybrat a dotknout se jeho vlasů, abych mu rukama přejela po čele; a potom abych mu okartáčovala kabát.
Konečně odcházejí!
Seděla jsem tam snad teprve minutu, zády k oknu, a třásla jsem se!
Srdce mi neobyčejně buší; ráno mě prohlížel lékař. On mě uklidnit nedokáže.
„Zapomněl jsem si pouzdro na doutníky,“ řekl Larderel, když se vrátil, a za ním Rosalie, které jsem pokynula, aby odešla.
„Kde jen může být?“ řekla jsem, zatímco děvče zavíralo dveře, a pak: „Našel jste ho, pane?“
„Ano, slečno, našel.“
Měla jsem tutéž toaletu jako na dostizích a slaměný klobouk s bílým krepem, bílými šeříky a lístky.
„Nuže, slečno, loučím se s vámi…“
Pohlédla jsem na něj udiveně.
„Ano,“ pokračoval, „chtěl jsem se s vámi rozloučit o samotě, abych měl to štěstí stisknout vám ještě jednou ruku, než odjedu, ale za tři dny se vracím…“
Pořád jsem se na něj dívala.
„Co mi tedy chcete říci, pane?“
„Ale vůbec nic, totiž… co jste si myslela, slečno?“
„Já? Nic.“
„Jakže! Vy jste si myslela, že vám mám něco říci?“
„Nic jsem si nemyslela, to vy jste mě požádal, abych vás tu přijala.“
„Ano, totiž, víte, je to těžké říci…“
„Posaďte se a zkuste se vysvětlit,“ řekla jsem a sama jsem se posadila.
„Jde o tu procházku,“ začal a přecházel kolem mě, „při které jsem vám možná připadal směšný…“
„Vy, pane? Ani v nejmenším, to já jsem byla směšná…“
„Ne, ne, slečno, byl jsem směšný, protože jsem s vámi mluvil… tak, jak jsem mluvil. Ale… nemohl jsem se vám dvořit jako vdané paní.“
„Pane, pane, kdo vám o tom něco říká!“
„A tak tedy, chtěl jsem vám vysvětlit své chování, mohlo vám připadat směšné…“
„Opakuji vám, pane, že směšná jsem byla jedině já…“
„Ó, slečno!“ řekl tónem vybrané zdvořilosti, který mě zmrazil.
„Tedy, slečno, sbohem.“
„Na shledanou.“
„Rozumíte, na tomto světě se dělají dvě věci.“
„Jaké věci?“
Byla jsem mírná a klidná.
„Zkrátka… na tomto světě se dělají dvě věci, totiž jedno ze dvou: když se muž dvoří slečně, může to být jedině s úmyslem vzít si ji.“
Stáli jsme u dveří a nervózně jsme mačkali obrovský turban z červeného saténu vyšívaný perlami, který dnes ráno poslal Altamura, kdo ví k čemu, a který položili na stůl.
„To předpokládám,“ řekla jsem a nevěděla jsem, kam míří.
„Že ano?“
„A dál?“
„Inu,“ řekl rozpačitě a překotně, „já se teď nemohu oženit…“
„Pane! Proboha! Co to říkáte! Copak se za vás chci vdát? Copak se snažím vdát? Já se vdávat nechci.“
„Ó, slečno, slečno, nikdy jsem si to nemyslel, ale… zkrátka, říkám vám to. Nesnáším dvojznačné situace. Když se muž dvoří slečně, je to přece… s počestným úmyslem.“
„Doufejme,“ řekla jsem stejně klidným hlasem, utrhla jsem hrst perel a rozmačkala je.
„Nuže… pochopila jste…“
„Nic jsem nepochopila, udivujete mě, nevím, co na to říci. Kdo vám nasadil takové nápady do hlavy! Copak vypadám, že se chci vdávat? Vy jste blázen!“
„Zůstanete ke mně laskavá, že ano? Budete hodná? Zůstaneme dobrými přáteli?“
Poslouchala jsem a sotva jsem rozuměla, co říká, a rvala jsem si rukavice z rukou.
„Tak je to správné,“ řekl, „dejte mi políbit ruku a knoflík na památku.“
„Ne, ne!“
„Ale ano, dejte, dejte…“
Bránila jsem se, jen abych se k němu dostala blíž, abych se dotkla obou jeho rukou, jeho hrudi, abych na čele, které jsem v obraně skláněla, ucítila jeho dech. Políbil mi jednu ruku, pak druhou. Zavřela jsem oči štěstím i bolestí. Byl to polibek útěchy a ta vteřina, co trval, byla celá epocha; s rozkoší jsem ucítila, jak se jeho rty přiblížily rychle jako blesk, a už předem jsem tušila, bála se a litovala, že se stejně rychle vzdálí. Dva uctivé polibky, jeden na každou ruku.
„Sbohem,“ řekl.
„Sbohem,“ opakovala jsem napůl v mdlobách a držela jsem ho za ruku.
„Zůstaneme dobrými přáteli, že ano, na shledanou?“
„Ne,“ řekla jsem se sklopenýma očima.
„Ne?“
„Ne.“
„Na shledanou.“
„Sbohem!“
A odešla jsem do svého pokoje úplně otupělá.
„Rosalie, Rosalie, jděte poprosit pana hraběte, ať se rychle na okamžik vrátí!“
Zaplavila mě vlna lítosti a pak šílená touha ještě ho vidět.
„Chcete mi něco říci, slečno?“ zeptal se, když se znovu objevil, se stejným zdvořilým chladem.
„Ano, pane,“ řekla jsem stále klidně, „to, co jste mi řekl, mě tak ohromilo, že jsem to teprve teď pochopila, totiž, že to nechápu… Řekněte, opravdu vypadám, jako bych si vás za každou cenu chtěla vzít?“
„Ó, ne, přísahám vám.“
Posadila jsem se na pohovku.
„Poslyšte,“ řekla jsem.
Posadil se vedle mě, nebo spíš naproti mně, seděla jsem natočená bokem.
„Poslyšte, nemohu se vzpamatovat z údivu, proč jste mi to řekl?“
„Jsem upřímný, raději všechno řeknu takhle rovnou! Nikdy bych se nedvořil slečně, kdybych neměl úmysl si ji vzít, zvlášť ne osobě, jako jste vy… A já se oženit nemohu.“
„Pane, pane, kdo vás prosí, abyste se mi dvořil? Úplně mě omračujete.“
„Nikdo! Ale já jsem se vám dvořil!“
„Myslíte?“
„Oba jsme došli dost daleko, abychom se rozhodli, abychom s tím skoncovali, došli jsme do bodu…“
„Za pět dní? Mýlíte se, pane,“ řekla jsem mírně.
„Zkrátka, mám rád přímé jednání, proto jsem s vámi o tom všem mluvil.“
„Ano.“
„Takže je všechno v pořádku?“
„Znamenitě.“
„Za tři dny se vracím, doufám, že vás tu ještě zastihnu…“
„Pravděpodobně.“
„Vaši ruku.“
Podala jsem mu ji a on ji políbil znovu jako předtím.
„Řekněte mi, pane, když spolu hovoříme jako dva dobří přátelé, řekněte mi, byl jste do mě vůbec někdy zamilovaný?“
„Já? Proč myslíte, že bych nebyl?“
„Nic nemyslím, ptám se vás.“
„Proč myslíte, že bych nebyl?“
„Dobře, to je všechno.“
„Takže je to tak v pořádku, slečno?“
„Je to skvělé.“
A odešel a nechal mě omámenou, otupělou, děsivě klidnou.
Vstát, zavolat ho zpátky! Bylo pozdě! Viděla jsem ho odjíždět fiakrem z balkonu, na kterém jsem zůstala jako přikovaná hodinu a dvacet minut.
Jen chvílemi mnou projelo cosi jako zachvění raněného zvířete; zuřivé gesto potlačené dřív, než se dokonalo, a nic víc. Všechny ty kočáry, páni od dvora, kteří se mi hluboce klaněli, nevím proč. Potom princ Humbert, který mi oplatil pozdrav skvostně.
Potom Markéta, kterou jsem nepozdravila. Pak Doenhoff, Marcuard, Neapolci…
Máma a Dina se vrátily s Hélène Fabbricatore, hned jsem sešla dolů.
„Právě jsem měla návštěvu,“ řekla jsem, když jsem usedla, „ale jakou návštěvu.“
„Příjemnou?“
„Ach! můj císaři, ne.“
„Od koho?“
„Však to dobře tušíte.“
„Ano.“
„Nuže, nikdy si nedokážete představit, jaké to bylo. Člověk musí být mnou, aby zakoušel takové radosti.“
„Povídejte, co se stalo?“
„Ó! Skoro nic.“
S Hélène jsem celou dobu hovořila o nicotných věcech, a když jsme ji nechaly u ní doma, vyprávěla jsem všechno mámě a Dině. Zůstaly jako omráčené a odvracely hlavu, aby mě neuváděly do rozpaků. Nehrozilo, že bych hnula jediným svalem v obličeji, byla jsem jako ze dřeva.
„Ale měla jsi mu říct tohle a tohle a tohle a tohle!“ říkají mi.
Mluvila jsem jako já, ostatní budou mluvit jako oni. Skrze vrstvu ledu, která mě jakoby obklopuje, zahrnuji sama sebe záplavou výčitek, opomenutí, škádlení. Měla jsem říct tohle nebo tamto. Nechme se na pokoji, jsme už tak dost k politování; když jedeme kolem Café de Naples, máme oči plné slz a ty prokleté pouliční lucerny je rozzařují.
Nevím, jak vyslovit svůj zármutek či svou bolest či svou sklíčenost, je příliš velká, jsem příliš uražená, než abych to všechno dokázala uzavřít v sobě.
Nic jsem si nezasloužila, nic špatného jsem neudělala. Proč je to tak? Proč?
Ó, ten sen v Sorrentu, v němž jsem viděla, jak mě Larderel zahrnuje blátem.
Co jsem udělala? Spáchala jsem zločin, že jsem se narodila.
Nemám to komu vyčítat. On mě nemiluje a tu dnešní rozmluvu jsem vyvolala já. Stěžovat si by bylo k smíchu.
„To nic,“ říkala jsem celou cestu, „to nic; copak nejsem zvyklá? Všechno je proti mně. Tady to není vaše vina, mámo. Nikomu to nevyčítám. Jen se podívejte, jak se všechno obrací proti mně.“
Moje mírnost působila na mámu strašlivě.
„Je blázen,“ řekla nakonec, „jak se opovážil! Měla jsi mu říct atd. atd. atd.“
„Měl pravdu, mámo. Dokonce mě udivilo, že jsem u tak bláznivého člověka našla tak poctivou a upřímnou řeč.“
„Ale co ho to napadlo, ale proč atd. atd. atd.“
Šla jsem na večeři, když jsem se marně snažila ještě jednou vidět Larderela a říct mu hromadu krásných věcí.
Přemáhala jsem se, chtěla jsem se vytrhnout z té strnulosti, ale bylo třeba nějak to vysvětlit komorné, která je do celé té záležitosti tolik zapletená.
„Svlékněte mě,“ řekla jsem nahlas, a pak tišeji, když jsem zavřela dveře: „Tak vidíte, Rosalie, s Bijou je opravdu konec.“
„Ó!“
„Ano, nesmírně mě to trápí, netajím se tím. Je mi to líto, ale co se dá dělat?“
„Ó!“
„Víte, co se stalo? Požádal mě o ruku a prosil, abych adoptovala jeho dceru. Vyhnala jsem ho.“
„Ó! Je to možné?“
„Co jsem měla dělat! Nemluvil mi o tom poprvé; a já napsala tetě a se smíchem se jí zeptala, co by udělala, a ona hned vyzvedla od notáře všechny cenné papíry, které byly určeny pro mě. Chápete… já bych adoptovala třeba i psa. Zkrátka, je to hrozné! Ale je konec.“
„Proto byl tak smutný! A Séraphin plakal! Odjel nadobro, už se nevrátí.“
„Cože?!“
„Ano, svůj pokoj si neponechal.“
„Nuže, je konec, je mi to nesmírně líto, ale nemohla jsem jednat jinak.“
A když jsem si přetáhla svou hnědou kutnu, s ušima ohlušenýma a zmatenýma od drásavých tónů Pergolesiho, šla jsem si lehnout na mámino lože a tam, už se neskrývajíc, jsem se dala do pláče, vzteklého, zoufalého, šíleného.
Odjel, nadobro odjel! Pro mě mrtev. Už ho neuvidím! Tu jsem si zaryla nehty do čela a rvala jsem si vlasy pod tou ponurou, tou příšernou kápí!!
Teď je šest hodin ráno, jsem zase klidná, vzpomínám. To palčivé, nevýslovné utrpení mě učinilo jaksi divoce šťastnou! Pochopila jsem, že miluji hluboce, že miluji poprvé. Ach! Tak tohle je láska? Dobře, dobře, to je velmi dobře. Nejsem zklamaná, s ničím menším bych se nespokojila. Tak tedy jsem u cíle!
Miluji, Milovala jsem, protože je pro mě mrtev. Už ho neuvidím!!
Ach! Kdybych byla věděla, kdybych byla tušila; byla bych se mu vrhla k nohám, byla bych mu líbala ruce, vlasy, čelo, tvář, byla bych mu řekla, že ho miluji!!
A už ho nikdy nespatřit!!! Nemiluje mě, dobře, ale byla bych mu řekla, že ho miluji a že než se s ním navěky rozloučím, chci ho přitisknout k srdci, že, že ho zkrátka miluji!
Bože můj, co jsem Ti udělala!!
Máma plakala na kolenou u mé postele. Jako předtím jsem se pokoušela najít nějakou oporu uprostřed ztroskotání všech mých myšlenek, a nenašla jsem nic. Jakmile přišla, přála jsem si zemřít; vážně nemám chuť žít, nenacházím nic, co by mě poutalo, co by mě drželo. V jediném okamžiku se všechno zhroutilo!
„Skočím z pátého patra!“ řekla jsem najednou.
Máma vykřikne a já znovu upadám do němého, strašlivého zoufalství.
Ale do salonu vstoupí Caracciolo, po něm Campomarino, potom Doenhoff (na chvilku) a nakonec Marcuard!
Máma vyšla celá uplakaná s dopisem v ruce a řekla, že její manžel je těžce nemocen. Působilo to velmi dobře a velmi přirozeně.
V mžiku jsem oblečená a v salonu přicházím mámě na pomoc. Bez té lži bychom byly ztracené. Nepřijímat by znamenalo obvinit se. Melissano není blázen: když za mnou přišel na ten můj prokletý balkon a zeptal se, jestli dnes večer jedu do Říma, jeho výraz mi to dokázal.
Zůstala jsem a vlídně jsem konverzovala; z chvástavosti jsem chtěla být hrdinská. Marcuard je můj velký přítel; žárlí, zuří, je nemocný! Zůstanu s ním na balkoně přes hodinu a pořád obcházím to, co se mu neodvažuji svěřit.
Všichni už odešli kromě něho, mluvila jsem velmi jasně, on se však pořád tvářil, že nic nechápe. Chápe až příliš dobře.
Myslím, že je to poprvé, co nelituji citů vyslovených a napsaných po tolika hodinách. Je den, skoro sedm hodin. Pergolesiho melodie mi ještě zní v uších; chtěla bych být dost bohatá, abych si mohla dát to Stabat zpívat každý den.
Mluvilo se o Larderelovi, mluvila jsem o něm špatně, když Marcuard řekl:
„Za tři dny se vrátí.“
„Nám řekl, že se nevrátí,“ řekla jsem.
„Mně desetkrát opakoval, že za tři dny… kdyby se nevrátil, znepokojovalo by mě to, znamenalo by to, že je ve Florencii, a já bych nechtěl, aby se do Florencie vracel.“
„Copak tu ženu ještě miluje?“ ptá se máma.
„Ne.“
„Je to lump!“ řekla jsem.
„Je to štěstí samo,“ pokračoval Marcuard. „Jiný by byl zneuctěný, ztracený, mrtvý. Jen poslouchejte: od patnácti let v noci nespí, každý večer se opije, v šest hodin vsedá na koně, v deset jde spát, ve dvě [hodiny] se probudí, jí zákusky a bůhvíco ještě, pije sherry a… co já vím, a jde hrát! Jiný by z toho byl třikrát mrtvý! Pak se zaplete s tou ženou, je pod jejím jhem, dělá si s ním, co chce, je ochoten si ji vzít; a uvažte, že vzít si takovou ženu znamená ztratit své společenské postavení, rozejít se se společností, s přáteli; už už si ji má vzít, když objeví ten dopis, a je zachráněn i tentokrát. Poslouchejte dál: několikrát mu vyčítali, že se nebil, když to bylo nutné, v očích všech počestných lidí byl napůl odepsaný, když mu právě ten dopis poskytne příležitost a on se skvěle rehabilituje! A to není všechno: on, který nikdy netasil šavli, je sám raněn jen dosti lehce a zasáhne svého protivníka, nejlepšího šermíře ve Florencii! Jestli tomuhle neříkáte štěstí!…“
Říkejte si, co chcete, tím lépe, zbožňuji ho.
Marcuard odešel v jednu hodinu, před svými blízkými své city neskrývám.
Půl sedmé! Je blízko Říma! Marcuard řekl, že neodjel sám. Už jsem se chtěla vrhnout jako lvice! Jakým právem? Vždyť mě ani nemiluje.
Jen do toho! Královno, bohyně, výjimečná bytosti, šťastná, vítězná! Jen do toho, děvče, radím ti, jen se hezky vypínej! Jen do toho, ty zatracená nešťastnice! Jdi spát… z žertů se staly opravdové žaly a opravdové žaly se promění v žerty! Vůbec nepůjdu spát. Zkusím nespat třikrát dvacet čtyři hodin, sedmdesát dva hodin. Ach! můj císaři…
Ach! Pane hrabě, Bijou, mé srdce, má lásko, má radosti! Vidíš, nestydím se za svou pravou lásku! Za dřívější špinavosti jsem se skrývala, pro tebe bych šla plakat přede všemi!
Můj milovaný. Má nejkrásnější vzpomínka! Nikdy jsem mu nemusela vyčíst sebemenší věc! Nikdy jsem se za něj ani kvůli němu nemusela stydět, nikdy jsem si na něj nemusela stěžovat, vždycky byl bláznivý, ale velkorysý a čestný. Nikdy žádná neúcta, nikdy žádná urážka! Tolik jsem ho milovala, a on je mrtev!!!
Tak tedy, co jsem udělala? Zapomněla jsem na svou bolest, plakala jsem před Dinou, na mámině prsou! Nemohla jsem zůstat sama! Jako když jsem byla nemocná! Bože můj, copak mi nesešleš nějakou nemoc! Co je tedy potřeba, aby mě to zlomilo!
Bylo mi horko, ve tři hodiny v noci jsem vyšla na balkon s odhalenou hrudí a zůstala tam, dokud jsem se nezačala třást a drkotat zuby.
A já na to neumřu!! V Římě pojede dostih! Ostatním se přece štěstí přihodí, proč by se nepřihodilo mně, jednou, jediné, takové, které by vyvážilo jedno zoufalství! Ať padne a zabije se!! Už jsem Tě prosila, Bože můj, vyslyšel jsi mě napůl! Ó, učiň, ať padne! To mi přece můžeš dopřát, za tu šílenou bolest, kterou z toho budu mít!
Jeho matka má ještě jednoho syna, nedopouštím se tedy hanebnosti, když si přeji jeho smrt, přátelé se brzy utěší.
On sám nic neucítí, protože bude mrtvý! Nikdo ho tu nemiluje natolik, aby z toho byl nešťastný! Ó! Učiň, ať umře! Pět let svého života za to, aby umřel! Pět už jsem jich dala, to je deset.
Copak ta léta nestojí za jeho smrt!
Padám únavou.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „mon empereur“ — Larderelovo podnapilé zvolání, které si Marie vypůjčila; jeho tón kolísá mezi výsměchem a náklonností. ↩