Pátek 6. dubna 1877

Máma říká, že se v Sorrentu náramně bavila. Já nic neříkám, protože ty poslední dva dny jsem dopsala právě teď a protože se mi právě přihodilo, nebo spíš právě jsem provedla…
Probudila jsem se jako smyslů zbavená.
Král přijel včera a dnes ráno v deset přišel na návštěvu k pruskému princi. Doenhoff mě předem upozornil, postavila jsem se na schodiště, a když se ocitl přímo proti mně, řekla jsem:
„Dvě slova, Sire, prosím vás.“
„Co si přejete?“
„Vůbec nic, Sire, jen abych se mohla celý život chlubit, že jsem mluvila s nejlaskavějším a nejlepším Králem na světě.“
„Jste velmi laskavá, mnohokrát vám děkuji“
„To bylo opravdu všechno, Sire.“
„Jste velmi laskavá, mnohokrát vám děkuji.“
A stiskl mi levou ruku oběma rukama.
Po té příhodě budu týden nosit rukavice. Píšu tak, jak vidíte, kvůli rukavicím. Za týden budu mít nádherné nehty
Co o mně říkáte?
Nijak zvlášť jsem se nebála. Víte, co mě k té výstřednosti dohnalo? Bijou. „Uděláš-li to, budeš mít všechno.“ A udělala jsem to.
Ale to všechno nic není.
Přijde Doenhoff a navykládá samé hrůzy. Mohli by to dát do novin, mohli by si to vyložit lechtivě.
Král Viktor není jako ostatní králové. Ptal se, co jsem chtěla, jestli jsem mu chtěla podat nějakou prosbu. Za svými dveřmi jsem celá zděšená.
Když jsem dělala, co jsem udělala, předvídala jsem všechno, jen sebe ne. Jiné by taková výstřednost vynesla spoustu půvabných chvil a radostí, mně může vynést jen hanbu. Jsem odsouzena k neštěstí.
Doenhoff se vrátil z paláce, kam princ jel Králi oplatit návštěvu. Králův pobočník řekl: „Jaký podivný způsob má ta dáma, takhle stavět své dcery Králi do cesty.“ A pruský princ řekl Králi, že dívky v Rusku jsou do panovnické rodiny horoucně zanícené, že se pro císaře dopouštějí bláznovství a že je to čisté jako andělé v nebi. Děkuji, uzenáři!
Doenhoff toho napovídal spoustu. Nakonec nás přišel uklidnit.
Po šíleném rozrušení, ohromení a hrůze začínám přicházet k sobě. Nikdy v životě jsem se tak nevyděsila. Byla bych na místě umřela. Za hodinu jsem prožila dva roky.
Jak jsou všichni šťastní, že s Králem nemluvili!! Lidé se procházejí, princezna Markéta a Humbert přijeli. Uzenář stojí naproti našim oknům s Doenhoffem a s pány z Králova doprovodu. Dámy se předvádějí v šatech, livreje jsou skoro slavnostní; Chiaju pokropili vodou.
Ten špinavý, zkažený svět! Domýšlet si, vymýšlet takové hrůzy! (Sundala jsem rukavice.) Budu pomlouvaná, budu bláznicí celého města, zahrnutá blátem a posměchem!
Byl u nás Melissano. Ta opice tvrdí, že se mi Larderel líbí, a já před ním „Alexandra“ nemilosrdně tupím, což mu ovšem dává víc než pouhá podezření. Co je mi po tom? Copak tajím, že se mi líbí?
Přišel jeden z pánů, které nám včera představili; je to syn kněžny Piedimonte, François Porcinari.
Vyšla jsem ještě před čtvrtou a zdálky jsme viděli Larderela a Melissana, kteří smekli klobouky s nesmyslnou přehnaností.
Teď si netroufám vyjít ven! A zítra dostihy! Bude tam Král, princové! Myslíte, že generál nebude vyprávět o tom dobrodružství, které Krále potkalo? Doenhoff prosil, aby se mlčelo, že prý ti, kdo to viděli, nic neřeknou. Ale to by bylo příliš milosrdné.
Opravdu nevím, kam jdu, kam to sama sebe vedu!
Přece jsem vás varovala, že se budu dopouštět nehorázností s tou největší samozřejmostí.
Ach, jak jsou všichni šťastní, že s Králem nemluvili! Odjíždí v pondělí, ale princové zůstávají! Ach, Pane, kam to se mnou ještě dojde!!
Jaká zkaženost, jaká podlost!!!
Marcuard včera mluvil o Demidoffově bohatství, a Larderel tím v mých očích hodně klesl.
Teta píše, že jen blázen může myslet na Larderela:
„Jestli se chce Marie zalíbit svému netvorovi, ať chodí spát brzy. Ponocování ji hyzdí. Ale copak je možné, že myslí na tu ohavu! Je ošklivý, viděla jsem ho! Říkali mi, že nemá ani groš, že neplatí ani karetní dluhy, že je zhýralý, ztracený. Myslíte snad, že kdyby se mu ona opravdu líbila, vedl by dál ten svůj špatný život, ponocoval, hrál karty, hýřil! I Lewin se polepšil, když pomýšlel na sňatek s Clémentinou.
Kdyby Marie toho netvora opravdu milovala, bylo by to horší než neštěstí! Můj Bože, a to kvůli takovéhle blaženosti jste zůstaly tak dlouho v Neapoli! Vraťte se. Larderel ji nemiluje!“
Ach, drahá teto, máte tisíckrát pravdu. Ale nemám sílu odjet.
Larderel mě nemiluje, to je zcela jisté. Ale zklamání, neštěstí ani urážka mě na tomto světě už nepřekvapí! Je z nich utkán celý můj život. Buď vůle Boží, když ta moje nic nezmůže. Ta moje mi přináší jen starosti!
Larderel mě nemiluje.
Dobře jsem to postřehla.
Příhoda s Králem byla jen dovětkem. Musela přijít, aby byla má bída dovršena.
Kdo miluje, ten se neopíjí, nemluví takhle, neprohýří noci po hráčských doupatech, nespí přes den, tím spíš že…
Rvu si vlasy, že jsem neřekla něco, co vím, když mi cestou zpátky z Massy říkal, že mě miluje, a z celého srdce mi nabízel všechny důkazy, jaké budu chtít. A já, neomalená a hloupá, jaká jsem, jsem místo toho, co jsem říct měla, řekla:
„Nevěřím vám, nepotřebuji vaše důkazy, ty se obvykle podávají jen proto, aby se jimi dokazovaly lži!“
Ne, proč žít, když se všechno obrací nakřivo nebo naruby!
Mým prvním nápadem po Doenhoffově návštěvě bylo vzkázat Bijou, ať přijde do Akvária, a svěřit se mu se svým trápením.
Rozvaha je dobrá věc.
Král právě projel! Ach, Pane nebeský! Kdyby Doenhoff tohle všechno nenamluvil, byla bych nadšená.
„Naše štěstí je v ubohé nevědomosti,“ řekl jeden ruský básník.
Ach, jak je to pravdivé.
Ach, teď si vzpomínám, jak Bijou nesl na holi Melissanovu pantofli ze zeleného sametu se zlatem! Ten náš výlet byl k smíchu.
Ach! A můj sen ze Sorrenta! Byla jsem až po krk v blátě. To nemohlo jen tak přejít. Ó, ty sny, ó, ty pošetilosti, ty předtuchy!
Larderel mě nemiluje. Dobře. Za týden odjíždím do Paříže. A tam umřeme.
Zatímco jsme nahoře večeřely, přišel; Dina mu řekla bůhvíco — ať prý přijdeme dnes večer na Skating… že koupil koně, co já vím!
Nebudu se podřizovat jeho rozmarům, nepůjdu. Vzkazuje, že nebudeme-li tam v deset, přijde znovu k nám.
V půl jedenácté přichází Marcuard a asi po hodině, docela prostě a bez jakékoli zlé vůle, mezi řečí prohodí tohle:
„Alexandr se teď na Skatingu dvoří paní de Piccolelis.“
Přinášeli mi jídlo!!! Jíst! Nemohu a nechci skrývat, jak na mě ta Marcuardova věta zapůsobila.
Tak on zůstává na Skatingu s nějakou potvůrkou, místo aby… Ach ano, zapomněla jsem, že mě nemiluje.
„Ach, pane de Marcuard,“ řekla jsem pak, „mám chuť vám všechno vyprávět!“
Místo toho píšu tento dopis:
Opsaný dopisLettre de Marie à Larderel (brouillon non envoyé), 6 avril 1877
Děkuji vám, že jste mě pozval na Skating, abych vás viděla s novými potvůrkami. Nezasloužíte si, aby se na vás podívala jediná slušná žena! Vaším živlem jsou hráčská doupata a prodejné ženy. Kdybyste s tak ubohou rolí počkal aspoň do padesátky!
Ubohá já! Jestli jsem se trápila jen proto, abych skončila takhle… Tak to tedy ne! Ten dopis nahrazuji těmito slovy:
Opsaný dopisBillet de Marie à Larderel, 6 avril 1877
„V devět u Akvária, potřebuji s vámi mluvit.“
Abyste pochopili všechno, řeknu vám, že si nejsem jistá, jestli přijde.