Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 7. dubna 1877

V devět jsem se procházela ve Villa Reale. „Slečno, ztrácíte svého psa!“ řekl Larderel, přicházeje od západní strany Akvária. „Opravdu, pane, nuže ať se ztratí — jděte pryč a nechte mě pokračovat v procházce.“ „Ujišťuji vás, že se ztratí.“ „Jděte pryč.“ „Přejete si, abych ho šel hledat?“ „Jděte…“
Vrátil se pak s Praterem a:
„Myslel jsem, že mi děláte apríl.“ „Ne, dnes je sedmého.“ „Chováte se špatně, jste lump, hrozný člověk, nic si nezasloužíte! Jak jste přišel včera, proč? Copak jsou to způsoby? Zvát mě na Skating — pozvala jsem vás sem, abych vás zbila!“ „Ale proč?“
„Zničíte se, vy jste už…“
„Byl jsem u vás, nenašel jsem vás doma, čekal jsem na vás na Skatingu, nepřišly jste.“
„Naštěstí! Abych vás viděla v takovéto společnosti?“
„Byl jsem s markýzou de Piccolelis.“ „Vím! Hezká markýza — potvůrka, to je vše! Znám i jiné markýzy toho druhu.“ „Jak to, že znáte…“ „Vy také, markýzy!“ „Pojďte kousek dál, mohli by nás vidět.“ „Dál je to horší… ale pojďme za Akvárium a pak půjdeme dovnitř.“
Snadno si dovedete představit, v jaké jsem byla situaci. Byla jsem ještě dost rozohněná na to, abych si nestěžovala a svým výtkám dala podobu urážek. „Kdy odjíždíte?“ řekla jsem. „V pondělí a vracím se ve čtvrtek.“ „Kam zase jedete?“ „Na dostihy do Říma.“ „A pak? Chci to vědět, abych na vás nenarazila.“ „A pak se vracím do Neapole a 15. odjíždím do Florencie.“ „Přišla jsem vám říci sbohem.“ „Odjíždíte?“ „Ano.“ „Kdy?“ „Za osm dní.“ „Pojedu za vámi.“
Nevzpomínám si, co jsem odpověděla. „Doufám,“ řekl pak, „že pojedete stejnou cestou, abyste měla potěšení mě vidět.“ „Potěšení!“ „Cožpak ne? Není to pro vás potěšení?“ „Není!“ „Tedy pro mě. Ale nechám vás odejít první.“ „Oh! ano, ale jste bídák, nenávidím vás.“ „Uvidíme se na dostizích.“ „Ano, poněvadž tam nejedu kvůli vám! Ale nedostanete to, co…“ „Co.“ „Oh! nezasloužíte si to!“ „Ale ano, ano, dostanu; viďte, že dostanu?“ „Víte dobře, že ano.“
Ani slovo, ani pohled! Vyšli jsme ven a hašteřili se. „Spěcháte, pane?“ „V půl desáté mám nějakou záležitost, a vy, slečno?“ „Já nemám jako vy za každým rohem potvůrky a darebáky, kteří na mě čekají!“ „Oh! poslyšte, slečno, vy jste na mě před chvílí čekala…“ „Já — to je výjimka a chyba, velká chyba.“ „Bože, ano, jsem lump.“ „Oh! to vidím. Děláte se směšným — vždy s takovými… sprosťárnami! Jste směšný, budete jím čím dál více. Je to hanba! Víte, že já se vám dvořím?“ „Oh ne, to je žert? Vy se mi nedvoříte o nic více než já vám. Je to takový malý žert mezi námi, to je vše. Potkal jsem vás tu náhodou…“ „Protože nemáte ani hrdost, ani marnivost, budete vykládat, že to, co jsem udělala, dělám pro jiné!“ „Oh! slečno, nikdy! Čistá náhoda.“ „Sbohem!“ „Sbohem.“
Musela jsem se deset minut procházet, než jsem si to uvědomila. A pak mě začalo pálit celé tělo, jako kdyby mě někdo bil. Zavřela jsem oči a bylo mi zima. Je to teď dost jasné! Bylo by hloupé vyprávět, co se ve mně dělo, když jsem psala tyto řádky — pochopili jste to.
Teď musím jít na dostihy. Ó Bože, nevyslovuji toto přání ze zlomyslnosti, ne z lehkovážnosti ani výstřednosti, ale z hlubokého zármutku a z lásky. Dej, ať padne a vážně onemocní! Ať si zlomí ruku, nohu, ať je upoután na čtyři týdny na lůžko! Ve jménu všech slz, které mě dusí už dvě dlouhé hodiny, smiluj se nade mnou aspoň jednou, Bože. Panno Marie, myslím, že je to rouhání vzývat Tě pro zlý skutek — ale ve jménu utrpení, které vidíš a chápeš jen Ty, ve jménu všech mých neštěstí smiluj se nade mnou. Zapomeň na to, co dobrého jsem v životě měla — toho je menší díl; mysli jen na má minulá trýznění a na mé nové, na mé hluboké, na mé sladké zoufalství této chvíle.
Dej, ať padne a ať mohu jako pes hlídat u jeho dveří, jako ošetřovatelka mu sloužit — na kolenou! A kdyby zemřel, zemřela bych s radostí i já. I to by byl ještě příliš krásný konec pro takové stvoření, jako jsem já — pro odmítnutého psa! Půjdu se vystrojit — krásná nebudu, dusím se slzami. Dusím se žárlivostí! Moje malá Alexandrina!! A ta druhá ho vyhnala, a on se drží sukní vydržované ženy jistého neapolského pána!! Dávám Ti pět let svého života, Bože, aby padl z koně! Ty, který čteš v hloubi srdcí — Ty víš, že toto srdce je svaté!
Rosalie mi říká, že mě s ním viděli sluhové. „Ah! kdybych s vámi byla déle, šla bych vás hledat! Teď se o tom bude mluvit. Nejdřív se říkalo, že jste zasnoubena s panem hrabětem Doenhoffem, a teď se říká, a mají to za jisté, že si vezmete pana hraběte. Jeho komorník je přesvědčen — věří tomu. I všichni ostatní.“ „To není pravda!“ „Vím, ale koneckonců se musíte lépe skrývat. Ah! kdybych věděla, že uděláte takovou hloupost! Pošlete mě k šípku, ale říkám vám to!“ Co na tom záleží! Jsem jeho snoubenka! Oh! Bože můj.
Oblékám bílé šaty ze sikiliánu, dlouhé a téměř bez ozdob, s kazakou ve stylu Ludvíka XV. s jabotem. Punčochy pruhované bíle a zeleně, černé střevíce. (Čapka z černého sametu, kazaka pruhovaná zeleně a bíle.) Nosím jeho barvy a od Toleda zavírám oči a skládám slib, že je otevřu teprve na Champ de Mars, aby padl. Dej, ať padne, opakovala jsem celou cestu potichu. Velmi jsem se bála, aby mě nějaký výkřik mých blízkých nedonutil otevřít oči, nebo aby mě nějaký hlučný kočár nepřinutil myslet na něco jiného než: dej, ať padne…
Ale oči jsem otevřela teprve při příjezdu — a spatřila Larderela, který přijížděl za námi ve fiakru s přítelem a Séraphinem.
Bereme Fabbricatorovy k sobě do kočáru a jakmile dorazí páni, vypadáme jako neapolský dvoukolák — bylo plno lidí všude, na kolech, takřka na koních.
Před očima mi přeběhnou cikánky, které mi předpovídají já nevím co, pak mi kdosi dá květiny. Zdobím fialkami všechny naše kavalíry a vedou nás na tribunu — jsou tam tři, musím vám říci: levá je pro všechny spolky, pravá pro pány a prostřední pro dvůr. Král, princové piemontský, pruský, rakouský — všichni jsou tam. Baron, jehož mi nedávno představili, se jmenuje Eugenio Schininà dei Marchesi di Sant’Elia. Dostali jsme včera jeho vizitky. A tak přichází ve chvíli, kdy si dost hlasitě stěžuji na vše.
„Jestliže si přeji, aby Larderel padl,“ říkám, „je to z filantropie. Stačí, abych si něco přála, a nic se nestane.“ „Oh! ne vždy,“ říká Schininà. „Proč? Vždy.“ „A přece se vám přihodilo něco, co jste si přála.“ „Co?“ „Něco docela čerstvého.“ „Řekněte.“ „Přála jste si poznat Krále a poznala jste ho.“ „Poznat? Ne, pane.“ „Ale ano, mluvila jste s ním na schodišti.“ „Ano, byla jsem na schodišti, když Král procházel. Pozdravila jsem ho, a jestliže mě Jeho Veličenstvo poctilo zvláštním pozdravem, neznamená to, že Krále znám — bohužel.“ „Říkalo se to.“ „Není to pravda. Bohužel!“
Po celou dobu jsme měly dost pánů, aby nás bez rozpaků doprovázeli na vážírnu a zpět. Sestoupila jsem se podívat, jak Larderel nasedá na koně — spatřila jsem ho už na tribuně pánů —, pak jsme zaujaly svá místa a dostih začal, nesmírně napínavý. Jméno Larderel ve všech ústech mě těšilo a zároveň mě naplňovalo žárlivostí. Zdálo se mi, že je to uzurpace — a zároveň laskavost, jež se mi prokazuje. Larderel byl první a pak Serra Gerace, pak Sarno.
Když Larderel začal zaostávat, obrátila jsem se a dala se do řeči s Campomarinem — Sarno a Gerace mě nezajímali. Ale v tu samou chvíli nastal velký pohyb hlav a rukou a uslyšela jsem: „Larderel leží na zemi!“ Vyslyšel jsi mě tedy, Bože! A hned nato další výkřik: „Je na nohou, jde!“
Dina sestupuje s Marcuardem a já je následuji s Porcinarim, zatímco Gerace vítězí uprostřed hromového potlesku. Přišla jsem v okamžiku, kdy říkal Dině: „Nic mi není, vůbec nic, kůň kulhá.“ „Vy jste padl?“ ptám se. „Ale vůbec ne, to byl kůň, já jsem seskočil.“
Vracela jsem se nahoru na tribunu a minula přitom nádherný páví ocas namalovaný na šatech Piccolelis. Kdo jí platí takové toalety? Bože, pomyslela jsem si, odpovídajíc Zunicovi nesmysly — Bože, proč jsi nebyl docela dobrý! V tu samou chvíli se celý dav přivalil k vážírně jako obludná řvoucí vlna a výkřiky ze všech stran mi přeťaly dech. „Nesou člověka v náručí — to je Larderel! Je v mdlobách, kůň ho kopl do hrudi!“
„Mámo, zachovejte klid, pozorují nás,“ řekla jsem rusky, blednouc. Vycítila jsem, že blednu, protože mi bylo velmi zima. Dvorní páni, lékař, všichni se vrhli dolů. „Konečně,“ mumlala jsem si pro sebe, „konečně.“ „Není divu,“ říkaly dámy kolem mne, „není divu, byl mrtvě opilý.“ „To není pravda,“ řekla jsem Zunicovi, „mluvila jsem s ním, jak nasedal na koně — to není pravda.“
Bylo mi zima, ale byla jsem naprosto klidná; v tu chvíli. „Jděte tedy zjistit, co se děje, a vraťte se mi to povědět,“ řekla jsem Zunicovi. A komentáře šly svým během, dav se mačkal a Král přistoupil až k zábradlí, aby viděl — obrácen zády k závodišti, které již zaplňovali noví koně. „Nu, pane?“ „Ah! slečno, chudák Larderel… je mrtev!“ Opakovala jsem to tak často ze žertu, že jsem mohla odpovědět s dokonalým klidem: „Nu, je-li mrtev, tak ho pohřbí.“ „Ale on je mrtev, opravdu mrtev.“
„Říkala jsem, že to nebyl Larderel,“ vykřikla princezna Gerace vedle mne, „Francesco, to je můj syn, poznávám Francesca!“ Nehoda se totiž stala Geracemu, který šel zjistit, co je s Larderelem, a dostal kopanec od koně.
To bylo zklamání — jsem to opravdu hloupá, když si myslím, že se mi kdy může přihodit něco velmi příjemného! Kdyby byl mrtev, vrhla bych se tam, já… já nevím co, a oblékla smutek s rozkoší. Ani mně, ani nikomu. To jste měli vidět, jak se na mě dívali, když jsem odpovídala na zprávu o jeho smrti.
Návrat ve dvou kočárech s Fabbricatorovými trval hodinu a půl nebo dvě hodiny. Larderel jel za námi od klubu. Bude se říkat, že je můj. Copak veřejnost neproniká za oponu právě takovými pošetilostmi? Můj. To je výsměch.
Jsem bláznivá, jsem nemocná, hořím, chce se mi spát, chtěla bych vše rozbít, plakat, zemřít. Je lepší zemřít než být taková, jaká jsem? Jsem rozrušená, bláznivá, zuřivá, nešťastná!! „Budu mít záchvat šílenství!“ řekla jsem Zunicovi, Santasigliovi a Altamurovi, kteří u nás strávili večer.
Ale místo šílenství jsem upadla do stavu prostrace, zoufalství tak nesnesitelného, že šli pro princova lékaře, kterého jsem si dobírala dvacet minut. Později se budu smát téhle scéně — starý Němec se mě ptal, co mi je… „Ah! pane,“ odpovídala jsem upřímně zarmouceným hlasem, „nevím, je mi špatně, hlavně hlava…“ „Máte?“ „Mám mozek rozvrácený…“ „Rozvrácený? Nerozumím tomuto francouzskému výrazu…“ „Rozvrácený, vykolejený, mívám záchvaty šílenství…“ Dobrák mě utěšoval a ujišťoval, že nedostanu tyfus — neboť právě pod tou záminkou jsem ho povolala. Ach! kdybych mohla dostat pořádnou tyfovou horečku! Jaké štěstí by to bylo! To by mě přivedlo na jiné myšlenky.
„Slečno,“ řekla mi Rosalie do ucha, „pan hrabě se chystal přijít nahoru, dvakrát se ptal, ale když se dozvěděl, že máte hosty, odešel si lehnout.“
Otřásla jsem se jako posedlá a pustila jsem se do všemožných výstředností, přičemž jsem se obracela na Marcuarda, který mi připadá jako přítel.
To se může stát jen mně! Ať je to jak chce, ten úmysl přijít, byť sebeslabší, mě trochu hřeje.
„Vy jste taková,“ řekl Marcuard, „a můj přítel dole je úplně jiný, je v naprosté prostraci, je unavený, nešťastný, leží, chtěl přijít…“
Ó, ti…
Později přijde Melissano a já ho prosím, ať nechá Larderela spát.
„Nechte ho ležet, nebuďte ho, aspoň dnes v noci; jestli se bude dál takhle vysilovat, umře.“
„Vidíte, vidíte,“ zvolá Melissano, „co jsem říkal!“
Co je mi po tom! Netajím, že jsem nejpokornější služebnicí všeho jeho pohrdání.
Chtěl přijít!!!
„Řekl mi bez rozmyslu pojedu za vámi — a kdybyste věděli, kolikrát se k té větě obracím, abych z ní načerpala trochu uklidňování!“
Všechny ty úzkosti mi pletou pořadí událostí. Když jsme se vracely z dostihů, našly jsme v předsíni nějakého muže — neříkám pána; chtěla jsem se zeptat, kdo to je, když mi Rosalie vyběhla naproti a vzala mě stranou:
„Pojďte rychle, jen se nerozčilujte…“
Na okamžik jsem doufala, že Bijou umírá…
„Co se děje?“
„To je Králův tajemník, přichází už potřetí, přichází jménem Krále, aby se omluvil…“
Stála jsem před tím mužem a o chvíli později jsme byli všichni v salonu.
Stačil mi jediný pohled, abych věděla, s kým mám co do činění.
Byl to nejspíš tajemník pro tajnou korespondenci Jeho Veličenstva. Byla bych si přála komořího.
Mluvil italsky a já jsem tou řečí mluvila s lehkostí, která mě samu udivuje.
Ach ano, ten muž se jmenuje Cavaliere Paolini.
„Slečno,“ začal, „přicházím jménem Krále, který mě posílá výslovně proto, abych vám vyjádřil, jak velice lituje všeho nepříjemného, co se vám včera mohlo přihodit. Jeho Veličenstvo se dozvědělo, že vás… vyplísnila vaše paní matka, která si snad myslela, že se Král cítil dotčen. Nic takového, Král je potěšen, okouzlen, celou dobu o tom mluvil; a večer si mě zavolal a řekl mi:“
„Jdi a řekni té slečně, že jí děkuji za projev zdvořilosti, který mi prokázala, řekni jí, že mě její laskavost a šlechetné hnutí srdce velice dojaly, že děkuji jí i celé její rodině. Ani v nejmenším se nezlobím, jsem okouzlen, řekni to její mamince (její mamičce), řekni, že na to budu vždycky vzpomínat. Král viděl, že to hnutí vycházelo z vašeho dobrého srdce, a právě to mu zalichotilo; Král ví, že nic nepotřebujete, že jste cizozemka, a právě proto je tak dojat. Celou dobu o tom mluvil a posílá mě, abych se vám omluvil za nepříjemnost, kterou jste měla.“
napříč stránkou
Máma namluvila Doenhoffovi, že mě za trest za ten kousek zavřeli na čtyřiadvacet hodin, a ta zvěst se hned rozšířila, tím snáze, že jsem zůstala za skly balkonu, zatímco se Dina procházela s mámou.
Desetkrát jsem ho přerušila a nakonec jsem překypěla záplavou slov díků a radosti.
Král byl až příliš, příliš laskav, když pomyslel na to, aby mě uklidnil.
Byla jsem bláznice, která si myslela, že je ve své vlasti, a jako by viděla svého císaře, s nímž jsem mluvila (to je pravda), domnívala se, že smí oslovit Krále.
Byla bych zoufalá, kdyby měl Král z toho, co jsem udělala, sebemenší nepříjemnost. Měla jsem příšerný strach, že jsem Krále urazila, snad jsem ho svou prudkostí polekala…
„Jeho Veličenstvo se nikdy neleká, jde-li o pěkné děvče, a opakuji vám jménem Krále — jsou to jeho slova, nic nepřidávám —, že místo aby byl nespokojen, je okouzlen, unesen, vděčen. Udělala jste mu ohromnou radost. Král si vás všiml už loni v Římě a na neapolském karnevalu… A Král se velmi rozhněval na pana hraběte Doenhoffa — jehož jméno si sám poznamenal —, který vám cosi řekl a zabránil vám, abyste tam byla, když Král… odcházel.“
Musím vám říct, že Doenhoff ve svém leknutí zavřel dveře, čehož jsem si nevšimla, protože jsem byla příliš rozrušená, než abych pomýšlela na to, že Krále ještě uvidím.
„Celou dobu jsem mluvil jménem Jeho Veličenstva a opakoval jeho vlastní slova…“
„Nuže, pane, vyřiďte mu zase moje: řekněte Králi, že jsem nadšená a příliš poctěná, že mě ta pozornost dojímá v nejvyšší míře, že nikdy nezapomenu na Královu dobrotu a vybranou jemnost. Že jsem příliš šťastná a příliš poctěná. Řekněte Králi, že jsem jednala jako bláznice, ale když se na mě příliš nezlobí…“
„Velmi mě to těší, slečno.“
„Bude to moje nejkrásnější vzpomínka. A jak nezbožňovat královskou rodinu, když je tak dobrá, tak vlídná; dobře chápu lásku, kterou lidé chovají ke Králi, k princi Humbertovi a k princezně Markétě.“
Ten pán se pak rozhovořil o pobytu v Itálii, ptal se, kam pojedeme, a nakonec mě požádal o navštívenku, aby ji předal Králi. Nic takového jsem neudělala a jméno toho posla zamlčím, protože… protože je to tak lepší.
Teď už se nebojím, že se o tom bude mluvit! Naopak, ať zní fanfáry. Když Král nezuřil, jsem v sedmém nebi.
V hotelu se vypráví, že mi políbil ruku.
Ten Paolini se Rosalie vyptával na spoustu věcí a zdálo se, že ho potěšilo, když se dozvěděl, že k nám chodí pan de Larderel. „Jeho Veličenstvo ho má velice, velice rád.“

Poznámky

Pozn. překl.: Villa Reale (dnes Villa Comunale) — hlavní veřejná zahrada Neapole podél pobřeží Chiaia, navržená Vanvitellim roku 1778. Poblíž se nacházelo Akvárium (Stazione Zoologica), postavené 1872–74 Antonem Dohnem — jedno z prvních veřejných akvárií v Evropě. ↩
Pozn. překl.: Poisson d’avril — prvního dubna se ve Francii (a Itálii) připíná na záda nic netušícím lidem papírová rybka; odtud výraz pro jakýkoli prvoaprílový žert. ↩
Pozn. překl.: Sikilián — hedvábná látka s jemně žebrovanou vazbou, módní materiál 70. let 19. stol. ↩
Pozn. překl.: Kazaka — krátký dámský kabátek s jabotem (krajkový řasený náprsenek), inspirovaný módou 18. stol. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Toque“ – malý přiléhavý klobouček bez krempy. ↩
Pozn. překl.: Dostihové barvy závodníka — Larderel startoval v zeleno-bílých barvách. ↩
Pozn. překl.: Champ de Mars — neapolské dostihové závodiště (dle francouzského vzoru). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Carricolo“ – neapolský dvoukolý vůz, proslulý tím, že se na něj nakupí nepřiměřené množství cestujících. ↩
Pozn. překl.: Bohémiennes (fr.) — Romky, kočovné věštkyně; v 19. stol. byl termín běžný na jihu Evropy. ↩
Pozn. překl.: Král je Vittorio Emanuele II. (1820–1878), sjednotitel Itálie. Baron Eugenio Schininà dei Marchesi di Sant’Elia — sicilský šlechtic. ↩
Pozn. překl.: Pesage — dostihová vážírna, kde se před závodem váží jezdci se sedlem. ↩
Pozn. překl.: Marie přechází do ruštiny pro soukromou rodinnou komunikaci uprostřed italsky mluvícího davu. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Di cevo che non era Larderel“ … „Francesco, è mio figlio, riconosco Francesco !“ – Teprve nyní matka poznává, že raněný je její vlastní syn. ↩
Pozn. překl.: V originále „Fabbricatoire“ — zřejmě Mariino fonetické přepsání italského jména Fabbricatore (rodina, s níž se Marie v Neapoli přátelí). ↩
Pozn. překl.: Détraqué — doslova vyšinutý z chodu, vykolejený; hovorově francouzsky o duševně rozrušeném člověku. ↩
Pozn. překl.: Mariin novotvar: tranquillisation [sic]. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: (sua mamma) – králova vlastní slova, která Marie poznamenává v závorce za francouzské sa maman. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „bella ragazza“. ↩