Středa 4. dubna 1877

Odloživši chmurné myšlenky vstala jsem v šest hodin ráno, vrátila jsem mámě prsten, zadívala se na moře a nebe a na vycházející slunce, a pak jsem se upravovala a přitom bubnovala na dveře sousedů, kteří spali jako dva andělé. Ti nešťastníci zuřili a já jim každých pět minut opakovala, že musejí ven. Jestli Bijou není osel, pomyslela jsem si, oblékne se a vyjde jako já! Otevřu dveře pokoje — a koho potkám? Marcuarda. Marcuard je zamilován do Diny. Jaký rozkošný člověk!
Nechválím ho za tu lásku — chválím ho, abych vzdala čest pravdě. Vyměnila jsem s ním pár ranních slov, když se objevil Bijou. Nemohla jsem se dočkat, až ho spatřím — zdálo se mi včera, že zůstane opilý do konce svých dnů. Postavili jsme se na balkón a dívali se!
Byl čas, kdy jitro teprve se rodí, / a Slunce vstávalo s těmi hvězdami, / jež s ním putovaly, když Láska Boží / poprvé uvedla ty krásy v pohyb. (Dante)
Jaký výraz na světě může lépe vystihnout svěžest, vyrovnanost, božskou krásu výjevu, jenž se nám rozkládal před očima!
„Hej! Rybáři!“ zvolal Larderel. „Hej, podívejte — to bych rád viděl! Slečno, pojďte se mnou, chcete se na to jít podívat? Marcuarde, jdeš? Hm?“ „Jdeme!“ řekla jsem. „Och, to je příliš daleko,“ řekl Marcuard. „Pojďte, slečno, pojďte se mnou.“ „Jdeme.“ „Ty zůstáváš, Marcuarde?“ „Ano, zůstávám.“ „Jdeme!“ řekli jsme jedním hlasem.
A už jsme šli, já a Larderel. „Jak zvláštní, že vás znám!“ řekla jsem. „Proč zvláštní?“ „A že vás vidím tady, na venkově, ráno — zdálo se mi, že chodíte jen na dostihy a do kavárny!“
Prošli jsme několika ulicemi a hledali cestu dolů. Rybáři byli zeshora dobře vidět, ale z našeho hotelu visícího nad mořem se sestup zdál nemožný — jeden se přece jen našel, a po něm jsme se dostali až dolů. Larderel mi podával ruku. Naše holé ruce se dotýkaly.
„Co kdybychom si od nich koupili ryby?“
Nějaký muž, který tam zrovna je, nám řekne, že musíme vzít loďku; a už plujeme loďkou k sítím. Jak jsem byla šťastná! Ale Bijou je vlažný a zarmucuje mě; kdyby mi byl řekl aspoň jedno vlídné slovo, byla bych bláznivě veselá. Připlují Dina a Marcuard, obě loďky se spojí a jsme čtyři.
Pak si nadáváme, rveme si kapesníky — a tak mezi námi probíhá sladká výměna.
Ty ohavné ryby nám opekli a Larderel se do nich pouští — metodicky, pomalu, jako labužník minulého století. Na osly jsme mohli nasednout teprve kolem jedenácté, ve stejném pořadí jako včera.
napříč stránkou
A tu připlouvá Melissano, honosně rozvalený ve třetí loďce; přirazí k nám, ale zachovává si svou majestátní samotu, svůj doutník a vzezření milionáře a šťastného člověka.
Jedeme do Deserta — bůhví proč se mu tak říká, vždyť tam najdete mnichy, pomeranče, víno i ořechy, spoustu věcí. Musí se stoupat, stoupat, stoupat — je to pohádkové.
„To je zvláštní,“ řekl najednou Larderel, „že vaše matka vždycky zůstává pozadu. Včera jsme cválali, dnes jdeme tak pomalu, jak to jen jde, a je to totéž.“
„Je to pravda, je to zvláštní,“ odpověděla jsem, dotčená jízlivým smyslem té věty.
Dorazíme tedy první, s Dinou a Marcuardem, před tu velkou čtverhrannou stavbu, napůl zříceninu, napůl klášter, a Bijou mi nabídne rámě a odvede mě daleko od zraků našich společníků, aby mi řekl, že mě miluje… a možná také aby svého vycpaného Švýcara přiměl uvěřit, že mě líbá.
„Podáváte takové hlášení jako to včerejší všem svým přátelům, nebo jen Melissanovi?“
„Jaké hlášení?“
„Ach, nic, jen vás to pěkně vykreslilo.“
„Ne, opravdu, co jsem řekl?“
„Vůbec nic, ale projevil jste se cynicky a nízce.“
„Nic jsem neřekl, no tak, co jsem řekl?“
„Melissano, ten faun, ten zahradní satyr, se vás zeptal: ‚Nu, a co?‘ Odpověděl jste a on zvolal: ‚Cože! Jenom to!‘ — ‚Bože můj, ona měla na všechno odpověď.‘ — To je tedy ten váš počestný rozhovor. Velmi slušné.“
škrtnutonečitelné: docela veselá večeře.
Znovu vidíme Hamontoffovy; Bijou je slušnější než včera, říkám, že je nevychovaný.
Nakonec jdeme k fotografovi a pózujeme na oslech v tomto pořadí: Bijou, já, máma, Melissano a Marcuard. Dina se vytratila, takže skupina má jen pět osob.
Zpáteční cesta je bláznivě veselá. Melissano chvílemi podřimuje, Bijou spolu se mnou utrhne knoflík Marcuardovi, který sedí na kozlíku — a z toho bitva, barikády, křik.
Larderel seděl s mámou a s Dinou a mě měl naproti. Škorpíme se a nakonec mi políbí ruku. Ale když mámě začal šeptat do ucha historii své rodiny a pak la Righi — že je dobře vychovaná a že chce adoptovat její dceru! Nepřestávala jsem rudnout a blednout… V Castellamaru jsem ho musela celou dobu hlídat; nesnesu, aby byl s jinou, šla jsem za ním. Jsem bláznice.
Hamontoffovi se s námi vracejí do Neapole, Bijou usne. Máma mu dá polštář, já ho přikryji svým závojem. Miluji ho.
Měli s námi večeřet; přijde jen Marcuard, Larderel je nemocný. Trápím se až nadpřirozeně, zda je opravdu nemocný. Kvůli tomu dojde k nedorozumění s Melissanem, který přijde později, a pak s Caracciolem. Vtipkuji jako pomatená, abych zakryla své zklamání a omámila se.
On mě nemiluje.
Pronásleduji ho, možná ho obtěžuji. Nezáleží na tom — ještě tohle, a umřít se dá vždycky.
Potřetí usínám s jeho prstenem.

Poznámky

Pozn. překl.: Prsten, o němž se zmiňuje — zřejmě Larderelův, jejž máma při výletu opatrovala; srov. záznam z 2. dubna (069.0724). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Temp’era del principio del matino ET Sol montava 'n su con quelle stelle Ch’eran con lui quando l’amor divino Mosse da prima quelle cose belle.“ – Dante Alighieri, Božská komedie, Peklo I, 37–40. Marie cituje tuto pasáž zírající na vycházející slunce nad Sorrentem — nádherný Dantův obraz stvoření jako zarámování noci plné opilství, vyznání a ponížení. ↩
Pozn. red.: Deserto (it.) = poušť; bývalý klášter na návrší u Sant’Agaty nad Sorrentem, oblíbený cíl výletů pro rozhled na oba zálivy. ↩