Úterý 3. dubna 1877

„Jen ne příliš mnoho Larderela, že ano?“ řekl na odchodnou Doenhoff.
Dnes se koná ten slavný výlet do Sorrenta, proti němuž jsem se několikrát postavila.
Už ve vlaku mě Larderel začínal jemně dráždit tím, že hovořil s Dinou. Pokaždé, když mluví s někým jiným než s mámou nebo se mnou, je mi úzko.
Z Castellamaru do Sorrenta naskakujeme do kočáru — máma, Dina a Melissano na první místa, já a Marcuard na přední lavici, Bijou na kozlíku, lazzarone přivěšený vzadu za vozem a naše úctyhodná zavazadla, celých osm kusů — a vyrážíme.
Celá cesta plynula ve škádlení všeobecném — i zcela osobním. Rvali jsme si navzájem kapesníky, klobouky, rukavice. Jinak jsem byla celkem klidná, neboť Larderel mohl mluvit jen s kočím — ale brzy jsem začala žárlit i na kočího, a tak jsem nechala toho vznešeného zhýralce nést slunečník a — jako prý kvůli výmolům — opírala jsem si o jeho paži hlavu s potěšením zcela zvláštním.
Když jsme vcházeli do hotelu de la Sirène, začali si Melissano a Marcuard dobírat Larderela. Místo Sirène říkali Siléna — vyměnili jedno r za l. Podle všeho, co pak zaznělo, je to přezdívka la Righi; dělala jsem, že nerozumím, a všechno jsem si zapamatovala slovo od slova.
Téměř ihned jsme nasedli na osly a jeli do Massy — ubohé, obdivuhodně položené vesničky.
Bylo ještě světlo, Larderel ode mě často odcházel, můj osel šel špatně, zaostávala jsem za ostatními a snášela jsem ukrutná muka, když mě tak viděla máma, jež chápe a cítí vše jako já.
Když jsme dorazili do Massy, byla tma. Prochladla jsem, byla jsem rozladěná — usedli jsme v ubohé ohradě u krčmy, kam přišel opilý lazzarone zazpívat píseň jako by složenou pro Larderela a… Silénu!! Poslouchal ji bledý a nepřítomný. Já jsem se dusila vztekem.
Na zpáteční cestě jsme šli téměř po celou dobu sami a spolu. Na tu hodinu vzpomínám jen se zachvěním blaha.
Šli jsme bok po boku tou nádhernou silnicí; v noci jsme se skoro neviděli, zahalila jsem se závojem a hovořili jsme naprosto přirozeně o maškarním bálu, o dopisech, o jeho souboji. Čas od času mě bral za ruku a já se ztrácela v nových a okouzlujících pocitech. Řekla jsem mu, že mě zaujal — v touž chvíli mi říkal, že jsem rozkošná a že mě miluje jako šílenec. Raději bych to nebyla slyšela, protože si zasloužím víc než takové letmé vyznání, takovou kratochvíli.
„Nechci vám být útěchou… A co byste dělal, kdyby nás přepadli lupiči? Vždyť už nemáte ani ruku, abyste nás bránil.“
„Tuhle mám, a pak — Otec Věčný je převelice laskav; vzal mi vládu nad tou rukou, ale dal mi místo ní nádherný pár parohů!“
„Pár čeho?“
Ztrácíme se ve výmluvách a odbočkách.
Nevím už, byla-li ta večeře veselá — vím, že nám zpívali a hráli na spoustu nástrojů.
Paní Hamontoffová je v Sorrentu už tři dny; jdeme k ní. Kamkoli, jen abych mohla jít temnými ulicemi zavěšená do Larderela. Marcuard se dvoří Dině, jež velmi zkrásněla, a Melissano je s mámou. Již na konci večeře, během níž se mluvilo o té odporné ženě v náznacích — tak, že kdybych nevěděla, nemusela bych to uhodnout — již na konci večeře jsem s bolestí zpozorovala, že Larderel je podnapilý. Přijala jsem přesto jeho paži a budu ještě dlouho vzpomínat na tu procházku protknutou utrpením.
Byl tu vedle mě a říkal hromadu něžností, které mě rozhořčovaly, protože myslel na tu druhou — a byl opilý! Opakovala jsem mu to znovu a znovu a sypala na něj nadávky, ale to ho nevystřízlivělo, a bylo to opravdu obrovské trápení, jež mírnilo jen to blaho, že se opírám o jeho paži a cítím, jak mou ruku hloupě hladí ta jeho!
„Jste opilý, ale jistě chápete, že jste odporný a nezpůsobný; zůstávám s vámi jedině proto, abych se z vás vyléčila, slyšíte!“
A opakovala jsem mu to bez ustání.
Terasa hotelu Victoria by byla rozkošná, kdyby toho člověka nebylo napadlo bavit se s Dinou. Cestou zpátky jsem se do něj zavěsila a opakovala mu, že jen proto, abych se z něj vyléčila.
Ale poslyšte:
Byl jeden král thulský, jenž věrně až do hrobu střežil, co mu zanechala krásná jeho — tepaný zlatý pohár…
„A vaše krásná,“ přerušila jsem zpěv, „co vám zanechala?“
„Ach ano, zanechala mi dluhy.“
„A?“
„A malou holčičku.“
„A… co ještě?“
„Bože můj, ano, malou holčičku — mám malou holčičku; mou malou Alexandrinu.“
Ten tón něžnosti, s nímž vyslovil „mou malou Alexandrinu“, mě obrátil v kámen a přivádí mě k zuřivosti!
„Vy… máte… vy! Oh! Jak se opovažujete mi to říkat!!! Jste blázen! Opilý! Ach, kdyby to nebylo proto, abych se z vás vyléčila!!“
„Ano, a dávám jí zvláštní výchovu — stane se slavnou. Pije jen koňak.“
Byla jsem zdrcena. Jsem zuřivá! Rozzuřená!
Kdybych dala na těch pár řádků, jež jsem tužkou načmárala v tmavém pokoji, musela bych zvolat: miluji ho, miluji ho, miluji ho! Je opilý, je blázen, blázen — ne ze žertu, ale opravdový šílenec, nemocný! Ztracený, pomatenec, opilec! A já ho miluji!!
Místo aby mě dovedl zpět do hotelu, nabízí mi procházku po zahradě — nechám se vést. Mám já vůli — já zlomená, já ponížená, já vystrašená!! Ta vyznání lásky, ta opilá pohlazení mé ubohé ruky mě rozhořčovala a připravovala o rozum.
Říkal nevím jakou banalitu o Faustovi a Markétě. Hovořili jsme o tom před večeří.
„Přiznávám,“ řekla jsem, „že Faustovi jsem nikdy nerozuměla. Vždycky mi to připadalo špinavé, zbabělé a nízké.“
„Ano, protože je oklamána Markéta?… Ale to se stává tak často. Faust oklame — nebo Markéta oklame…“
„To není totéž.“
„Markéta oklame častěji?“
„Za ten názor jste si draze zaplatil.“
„Cože? Proč?“
„Protože… protože vám nemohu říct všechno… ačkoli vás nepokládám za mladého muže jako ostatní; pro mě je vám pětačtyřicet let nebo jste žena — proto si k vám mohu dovolit takovou volnost.“
„Och ho! Jakže? Tak tedy řekněte proč. Proč se nebavit jako dva dobří přátelé — rád bych znal váš názor…“
„Tedy proto, že oklamaný Faust je jen vrcholně směšný, kdežto oklamané Markétě nezbývá nic jiného než to, co udělala: zemřít.“
To bylo na cestě do Massy.
A v zahradě byl opilý!!
„Ještě pět minut,“ říkal, „ještě pět minut. Takže jste se ze mě vyléčila?“
„Téměř…“
„Ano či ne?“
„Jste opilý!“
„Ano či ne? Chci to vědět.“
„Téměř; a dříve jste mě zajímal.“
„Ano? Jen to?“
„Možná více…“
„Och, tak tedy nechte to ‚více‘ pokračovat — ještě pět minut, těch pět nádherných, božských minut… Miluji vás… miluji vás.“
„Dávám vám těch pět minut, vidíte…“
„Ano, jste rozkošná, milá, zbožňuji vás, strávil bych celý život u vašich nohou. Máte jen jedinou chybu — že jste slečna…“
Vidíte! Vidíte! Byla jsem zděšena a nešťastna.
„Dejte mi políbit ruku,“ pokračoval, „zapřísahám vás, no tak, co vám to udělá…“
Nakonec jsem mu ruku dala — ne chladnou a lhostejnou, ale ledovou a plnou šílené něhy k němu. Políbil mi ji.
Ó důstojnosti, ó posvátnosti lásky! Zalez si pod lavici, starý Lustucru, stará vycpaná huso, starý Švýcare třinácti kantonů! — jak říká Larderel Marcuardovi.
Sedla jsem si na schody před domem, on si sedl k mým nohám a vzal mě za ruku, nakláněje nad mými koleny tvář, jež se mi v noci, nalíčená a zušlechtěná stíny, zdála neobyčejně krásná a jemná.
Byla jsem smutná — on byl napůl opilý! On opilý! Opilý!!
Pomyslete — opilý!! To jen chybělo!
Myslím, že mi řekl nějakou obscénnost. Nerozuměla jsem. Miluji ho.
Nevěděla jsem, jak se vrátit dovnitř — zlý duch, faun Melissano, přišel mi na pomoc a přidal se k nám.
Sešli jsme se ve velkém předsálí. Larderel mluvil o tom, že zítra ráno odjede; Marcuard, uražený a pobouřený touto nezdvořilostí, odvětil, že zůstane, aby doprovázel dámy.
Nevěděla jsem, co říci, a cítila jsem se špatně. Přinesli čaj — Larderel chtěl koňak; dívám se na něj se strachem a bolestí. Vzpomenu si na „mou malou Alexandrinu“ a hodím šálek, jenž se roztříští na tisíc kousků o mramorové dlaždice.
Loučíme se s docela nepříjemnou chladností.
Přestala jsem existovat. Všechny pokoje sousedí; při zavírání dveří se ocitneme u Larderela a Melissana, odkud vyjdeme a vrátíme se k sobě. Larderelovi jsem ruku podala jen tak tak a vyšla jsem první; na chodbě mě dohonil a tak rychle, jak to umí jen on, mi políbil ruku.
napříč stránkou
V tom gestu bylo cosi vážného — jako by mě prosil o odpuštění.
Hned jsem nastražila uši. Dlouho, předlouho jsem psala s Melissanem hromadu nesmyslů, abych konečně mohla slyšet toto:
„Tak jak to tam bylo?“ zeptal se Melissano.
„Pche!“ odpověděl Larderel, uléhaje. „Políbil jsem ji na ruku.“
„Jenom?“
„Ale, příteli — ona měla na všechno odpověď.“
S hrudí přitisknutou ke dveřím jsem naslouchala těm cynismům; na jeden den toho bylo příliš. Začala jsem se nahlas rozhořčovat nade vším, vším, vším!
Pak jsem si vzpomněla na důstojné věci, které jsem řekla, a radovala jsem se z nich…
Miluji ho. On mě nemiluje. Je blázen, opilec, ztracenec!
Dlouho jsem se modlila a snažila se plakat, ale byla jsem příliš rozrušená, příliš plná bolesti.
Takhle jsem tedy dopadla — pro!!!

Poznámky

Pozn. red.: Bijou („klenot“) — Mariina soukromá přezdívka pro hraběte Larderela v tomto období. ↩
Pozn. překl.: Lazzarone (it., množné č. lazzaroni) — neapolský výraz pro pouličního tuláka či žebráka, který si přivydělával příležitostnými pracemi. V 19. století byli lazzaroni charakteristickým prvkem neapolské ulice. ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka: hotel se jmenoval de la Sirène (Siréna). Melissano a Marcuard ho přejmenovali na Siléna — záměnou jednoho písmene vznikl odkaz na Siléna (řec. Σειληνός), průvodce boha Dionýsa, zosobňující opilství a výstřednost. Bylo to jejich zakódované pojmenování pro la Righi, Larderelovu milenku — a zároveň narážka na jeho pití. ↩
Pozn. překl.: „Pár parohů“ — tradiční symbol paroháče; Larderel cynicky žertuje o tom, že ho la Righi podvedla. ↩
Pozn. překl.: Árie „Balada o thulském králi“ (Il était un roi de Thulé) z opery Charlese Gounoda Faust (1859), III. dějství. Zpívá ji Markéta přesně v okamžiku, než ji svede Faust — paralela, které si je Marie bystře vědoma. V Goethově a Gounodově verzi je thulský král věrný paměti své milé až do smrti. ↩
Pozn. red.: V Gounodově Faustovi (1859) Faust Markétu svede a opustí; ona zabije své dítě a umírá ve vězení. Opera byla v Mariině kulturním světě všudypřítomná. ↩
Pozn. překl.: „Starý Lustucru“ — postava z francouzské lidové říkanky a písní, jejíž jméno vzniklo z úsloví l’eusses-tu-cru? (byl bys tomu věřil?); symbol naivního prosťáčka. „Starý Švýcare třinácti kantonů“ — narážka na Marcuarda, který je Švýcar; švýcarská konfederace měla historicky třináct kantonů. Jsou to Larderelovy výsměšné přezdívky pro Marcuarda coby příliš zásadového moralistu. ↩
Pozn. red.: Faun — chlípný lesní duch antické mytologie. ↩