Čtvrtek 22. února 1877

Prší.
Po Altamurově návštěvě si v půl třetí sedám ke klavíru. Vybírám si Litolffovu přadlenu a říkám si, že ji zahraju padesátkrát — maličkost o dvanácti stranách, s nesmírně únavným partem pro pravou ruku. Zahraješ-li ji, budeš mít Larderela — ale bez přerušování.
Vstala jsem teprve v půl osmé — až do té chvíle hluchá ke všem otázkám i k: „Večeře je na stole.“ Večeřela jsem sama a ruce mě ještě bolí, ale budu mít Larderela! Kvůli podobným pověrám dělám spoustu věcí.
Doenhoff poslal lístek s omluvou, že se necítí dobře; a máma mi vykládala karty a předpověděla Larderelův příjezd.
Ach, nebýt toho, umírala bych smutkem! Zbožňuji Itálii a cítím se v ní tak špatně!
Nevýslovný zmatek v hlavě… chtěla bych zůstat tady až do dostihů, pak jet do Sorrenta a také do Trouville, do Aix a na mořské lázně do Anglie — čas nestačí, život je tak krátký! Hrdlo mě přivádí k zoufalství.
Z Nice mi posílají Rossiho vizitku se soustrástí… tedy přijímám gratulace k vlastní smrti!

Poznámky

Pozn. red.: Henry Litolff (1818–1891), francouzsko-britský klavírista a skladatel; jeho Fileuse („Přadlena“, étuda napodobující kolovrat) byla oblíbená salonní skladba virtuózní obtížnosti s neúnavnými figuracemi pravé ruky. ↩