Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 23. února 1877

Velké rozrušení z neznámých příčin; Doenhoff několikrát přichází, večer s ním jdeme sledovat závody a hry na Skatingu. Ta absurdní bílá figura, ten klobouk podobající se Mont Blancu, který se majestátně předvádí! Nu a tahle ohavnost si našla vášnivého ctitele. Je to Angličan, kterého nemohu ani vidět, zatímco on večeří naproti nám a dělá vše možné, aby si zasloužil jediné slovo — marně!
Dnes jsem večeřela u společné tabule a ten člověk vykládal svému sousedu a příteli, že je pro něj dnešek svátek, že včera a předevčírem byl smutný, a spoustu dalšího, čemu nevěnuji pozornost.
Právě v tu chvíli jsem si představila, jaké by měli obličeje všichni ti stolovníci, kdybych strhla ubrus. Dina se dala do smíchu — nepochybně si ten obraz představila také; Angličan nás pozval: můj soused začal pít, ale když zvedl oči k nám, prskl do sklenice — a ta milá veselost se pak rozlila na všechny ostatní, kteří se, aniž věděli proč, začali smát, a za pět minut nebyl u stolu nikdo, každý vyšel ven v záchvatu smíchu, mladí, staří, nemocní, vzpřímení strnulí Angličané — všichni!
napříč stránkou
Mluvila jsem s Dinou rusky.
Merisano přišel naproti balkonu, ale když viděl jen Rosalii, nezůstal déle než pár minut; jednoho dne na ni už hvízdal na chodbě — my jsme právě odešly a ten opičák byl u Larderela. Ale děvče se spokojilo s tím, že s pařížským pouličním přízvukem pronesla: „Hele, co ten předvádí!“
Od chvíle, co jsem šílená do Larderela, neustále hovořím s Rosalií — vypráví mi legrační věci a já jí stokrát opakuji: Larderel. Vskutku jsem uvažovala, že budu telegrafovat Altamurovým nebo Merisanovým jménem, ale to by se příliš snadno prozradilo — a tak mě napadlo, vážně, poslat Rosalii na jeden den do Florencie; a nakonec jsem se rozhodla pro toto.
Firenze, hrabě Alessandro Larderel
6 000 lir podle jeho pohodlí, jeho podmínky až v Neapoli
odpověď zaplacená ihned na úřad Rosati
Chudák, až zjistí, že je to žert.
Šest tisíc franků — bude rád, až tu nabídku dostane.
Poslyšte, opravdu nevím, co se mnou je — nevím, zda mě ty maškarní bály poskvrnily, nebo co jiného — ale sama sobě se hnusím!
Mám snad opravdu rozvrácený mozek? Zdá se mi, že mě všude považují za špatnou ženu, že se lidé pohoršují nad mojí přítomností, že mě chtějí urazit.
Dříve, když jsem někam vstoupila, rozkvetla jsem pod pohledy publika — teď se skláním jako ty květy sražené nočním mrazem, o nichž mluví Dante; chtěla bych se schovat.
Sebemenší pohled je pro mě doslova jako rána kyjem...
Měla bych s tím něco dělat — nevím co — ale tento stav je nesnesitelný, tak trpím, nenávidím se, stydím se za sebe, bojím se, že mi na ulici někdo vlepí facku?
To je nepochybně důsledek všeho mého štěstí na tomto světě.
Ztrácím paměť, obávám se nejjednodušších věcí a vrhám se do výstředností, jako by to bylo naprosto přirozené.
Ten Angličan mě téměř dojal — večer v davu na Skatingu nám přenechal své místo, s pokorným výrazem a očima plnýma uctivého obdivu. Nemohu ho vystát.
Zabývejme se mým mozkem. Brzy budete mít potěšení číst výplody mozku zcela v pořádku — jak by řekl Audiffret —, ale to nechme být.
Říkala jsem, že mi Foster píše? Ne? Nu, říkám to teď — a já jsem mu také psala. Proč neudržovat příjemné styky s lidmi z dobré společnosti.
Ach, ale vše, co dělám, se mi zdá nevhodné, výstřední, hrůzné, odporné!
Zblázním se snad. Ne — ale po článku ve Figaru se není čemu divit, že má člověk myšlenky vzhůru nohama. Copak už nejsem dost napadána, dost pošpiněna?
A to jsem ještě ani nezačala žít!
Vrať mi rozum, Bože můj, nebo ať zemřu.
napříč stránkou
Chtěla bych vědět, jak to dělají ostatní. Zdivočuji, nevím si rady, jak se chovat!
na okraji
Ach, kdybych mohla vídat jiné lidi, viděla bych, jak se to dělá, a vzpamatovala bych se — možná ani nic špatného nedělám. Ale já už nevím vůbec nic!!!]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I pay no attention“. ↩
Pozn. překl.: „En v’là un genre!“ — hovorová pařížská fráze, doslova „To je teprve způsob!“ ve smyslu „To si dovoluje!“ — pohrdavé odbytí v pařížské pouliční mluvě. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „6.000 lire a suo comodo, condizioni sue quando Napoli“. Fragment fingovaného telegramu, který má Larderela přilákat: nabídka 6 000 lir s podmínkami k jednání po příjezdu do Neapole. Marie jej sestavuje pod cizím jménem. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „risposta agata subito a d’Uffizio Rosati“ (tak v textu; „agata“ je patrně zkomolené „pagata“, telegrafní formule risposta pagata, odpověď předplacena). Telegram nebyl odeslán. ↩
Pozn. překl.: „Je me tiens en horreur“ — doslova „držím se v hrůze“, tzn. sama sebou opovrhuji, sama sebe se štítím. Výraz dosahující klinické intenzity sebenenávisti. ↩
Pozn. překl.: „Cerveau détraqué“ — rozvrácený, rozházený mozek; Marie otevřeně zpochybňuje vlastní příčetnost. ↩
Pozn. překl.: „Mauvaise femme“ — v dobovém kontextu eufemismus pro ženu uvolněných mravů, ženu špatné pověsti. ↩
Pozn. red.: Narážka na Danteho Peklo (II, 127–129), kde Dante přirovnává svou ochablou odvahu ke kvítkům, která noční mráz sklonil a zavřel a která se ráno ve slunci opět napřímí a rozvinou. Marie obraz obrací: vadne, místo aby rozkvetla. ↩
Pozn. red.: Marie naráží na článek ve Figaru, který zřejmě nepříznivě psal o její rodině nebo o jejích společenských přešlapech; podrobnosti nejsou známy. ↩