# Úterý 20. února 1877

Úterý 20. února 1877

Uf!
Nechtěla jsem k tomuto výkřiku nic dodávat — ale Merisano a důstojník zůstali opření o mříž naproti našim oknům déle než dvě hodiny — a musím to říci. Vypadal až příliš komicky.
Ubohá — skleslá — mrtvá jak jsem byla — dala jsem se do smíchu. Důstojník ho zřejmě napomínal — a ten malý opičák poskakoval a vracel se pořád na totéž místo.
Dnes se jaksi stydím za všechno — za Spa — za Řím — za Neapol. Představuji si takové věci, že by se z toho člověk zbláznil. Nemocná máma tyto hrůzy a tajemná zahanbení jen stupňuje… Energické a povzbudivé slovo by mě vzpamatovalo — ale není nikdo, kdo by mi ho řekl.
Můj hlas ztracen — můj klavír opuštěn — moje malování zastaveno — celý můj život jako uvězněn v korzetu jako Dinin — jenž zastavuje krevní oběh — a je horší než smrt!
Ještě měsíc — je třeba vyškrtnout tento rok z mé existence.
Neplačme příliš — vždyť můžeme odjet okamžitě. Ale čekám… jako; ano — ale to není důvod přijímat klidně takový život!!
Ach! Hleďte — ještě jednou! Nikdy si to nebudete moci představit!