# Sobota 17. února 1877

Sobota 17. února 1877

Vstala jsem brzy — a šly jsme se podívat na jeskyni Posillipa — to se mi líbí — pak na Vergiliův hrob. Ale k věci! Jsem smutná — Larderelův kočí odjede zítra — tedy se nevrátí dřív než za čtrnáct dní, jak říkal — vrátí-li se vůbec. To, že ten prokletý Charles pořád otálel… mi připadalo jako znamení brzkého návratu… Zde mě přerušil Altamura — ten výborný chlapec byl dotčen naším chováním ten den na balkóně — ale skutečně je to hodný pes… fi! Jak se vyjadřuji.
napříč stránkou
Ach! Didó — ach! Aeneas — ach! Larderel.
Bruslila jsem a bavila jsem se — byl tam ten, koho pokládáme za prince Ruffa, a důstojník, který vyprovodil Larderela — nádherný chlapík — a Merisano — opice z loňska — a ten jemný mladý muž — a mnozí jiní. Byla jsem v bílém — se dvěma copánky na zádech jako Markéta — a s čepcem z černého sametu. Co chcete — je zcela přirozené, že se o nás trochu zajímají — jsme tu úplně nové.
Odjezd kočího mi působí jakési záchvěvy zklamání — pouštím se do výslechu s Rosalií — nechávám ji opakovat, jak se Larderel vracel brzy a ráno skákal z postele, aby koukal do klíčové dírky — pak pantomima s Charlesem, který mu dával znamení, aby přišel, když někoho spatřil — jak Larderel kočího odstrkoval — pak si bral hlavu do dlaní — poskakoval po pokoji — a volal: Ach! Bože můj, Bože! Toto gesto a tato slova jsou pro něho charakteristická — když jsme se blížili ke Cancellu, vzal si hlavu do dlaní a křičel: Bože, Bože — tady je Cancello!
Hle — tady je něco pečlivě posbíraného.
Kočí sbírá všechny možné informace o mně — jestli mám ráda koně — jestli mám dobrou povahu — a znovu a znovu — a nakonec spokojen prohlásí, že jsem ta pravá žena pro svého pána. Načež kočí a komorná zařizují sňatek. Ale o to nejde — jde o odjezd nebo příjezd. Charles neodjíždí — dostal rozkazy z paláce, kde ho volá hrabě de Mirafiori kvůli koním pro Larderela — ostatně každou chvíli je to něco jiného… Ach! A copak se nemohu přidržet toho, co řekl sám ten Bijou-bouzouk!
Nechci slyšet o žádné změně — to mě příliš trápí. Kdyby to aspoň byla láska…
Jsem šílená po tom Larderelovi — a podle Rosalie je na tom on stejně. Rosalie mi to vyprávěla, než viděla, jak jsem zaujata — a říkala mi to jako lhostejnou, ale podivuhodnou věc.
„Je to blázen,“ říkal dnes večer opět Altamura, „někdy rozhodí sto tisíc franků — jindy pro dva sous nadělá z toho problém.“
Víte — kočí mi hledá jezdeckého koně k pronájmu — prostřednictvím drahocenné Rosalie. Bez té dívky bych nevěděla, co dělat.
Ráda bych věděla, jak dlouho mi letos vydrží — proti své vůli zabíhám v těch milostných myšlenkách stále dál — a kdyby mě v nich pak nenásledoval, bylo by to zklamání.
Viděla jsem ho právě dost, abych byla podrážděná a trochu šílená.
Kdyby bylo po mém, trávila bych celé hodiny tím, že bych zapisovala každou maličkost od kočího, od komorné, o koních — o hraběnce de Mirafiore, která dnes odjela do Florencie a kterou přijede Bijou-bouzouk přivítat v Římě a nakonec doprovodit do Florencie.
Pravda — mám k němu cosi… Audiffret přišel s děsivou pomalostí — Antonelli přišel v důsledku nakažlivého vlivu Lásky na mě — co se týče tohoto otce rodiny — eh! nu — přišel jako „úder blesku“. Je to nejpravdivější ze tří — ale podle portrétu, který o něm kreslím — vidíte dobře, viďte, že to ještě není ideál — nebo ten, koho za takového budu považovat.
Ó nudo — co vše nezplodíš!

Poznámky

Pozn. překl.: „Grotte du Pausilippe“ — Posilipský tunel; starověký tunel v Neapoli blízko Vergiliova hrobu. ↩
Pozn. překl.: „Bijou-bouzouk“ — Mariina přezdívka pro Larderela; „bijou“ (fr.) = šperček; „bouzouk“ — snad narážka na „bashi-bazouk“ (osmanský nepravidelný voják); ironická kombinace. ↩