# Pátek 16. února 1877

Pátek 16. února 1877

Nevím, co se sebou — proto dnes ráno v devět hodin jedeme navštívit Castellamare, Sejano, Vico, Sorrento atd. Co se krásy přírody týče — udělala na mě lichotivý dojem — neříkám více — neboť mě to neohromilo — snad i proto, že… vše… celek je tak podivuhodný, že žádná část nebije do očí. Moře bylo modré a klidné — slunce zářilo. Od Castellamaru do Sorrentu jsme si sotva povídaly — jen jsem se čas od času usmívala. Bylo krásné počasí — lazzaroni napůl nazí všude — olivovníky — božský vzduch — lehký vánek, který růžovil tváře — tu a tam květiny — uprostřed zářivé zeleně, kontrastující s modří vody — skály lemující cestu, rovné jako zdi — a přesto v jakési škvíře — nebo spíše na jakési nerovnosti — spící koza.
Prošly jsme se pěšky po Sorrentu — koupila jsem několik dřevěných předmětů — stále pronásledována rodinnými obrazy.
Když jsme znovu nastupovaly do kočáru, Dina mi pokynula, abych se podívala vpravo… Stařec podpíral miminko, které se pokoušelo chodit… Děti ve mně vyvolávají cosi jako stud.
Na zpáteční cestě — hovor ještě mizivější — kolem tytéž nádhernosti — ale na témže místě jako koza — místo kozy — rovněž spící muž.
Pan Nasimoff, konzul, přišel podruhé.
Večeřela jsem sama — s Larderelem jako přílohou, kterou podávala Rosalie. Zahazuji se, běda!
Bylo by lépe ho nepotkat — nechal mě zahlédnout… celý modrý obzor — a nudím se dvojnásobně.
Otupěla jsem pasiánsy — nebudu to už dělat.
Ne — poslouchejte — říkejte si, co chcete — ale představit si, že Larderel má… dítě. Já… nevím — ale to na mě působí nejpodivnějším dojmem na světě.