# Čtvrtek 15. února 1877

Čtvrtek 15. února 1877

Larderelův kočí ještě neodjel — a každou chvíli za ním posílám Rosalii, aby zjistila, co je nového.
Pelikan odjel včera večer. Ubohý, hodný stařec.
Pořád se nenávidím.
Bruslila jsem mezi všemi našimi kavalíry z veglionu — princ Ruffo má neodolatelně komický a jemný úsměv. Byl tam i ten jemný mladý muž — při bruslení ztratil mnoho ze své jemnosti.
Jenomže se mi zdálo, že se na mě dívají s opovržením. Nikdo mě nezná. Tato představa je strašná.
Nikdy jsem se nezajímala o muže s dcerou — ta novost — a ta představa, že Larderel, sám dítě, má… dítě — to mě nesmírně baví.
Jsem v převelikém rozrušení… uklidním se jen, když Rosalie přijde říci, že… nezjistila nic nového.
Zdá se mi, že bych byla šťastnější, kdybych věděla, že Larderel je dokonalý plobster — věnovala bych se mu s větším… potěšením — neboť… stálo by za to se trápit. Vždy mě mrzí, když je předmět nedůstojný.
Nic si nenalhávejte — dvořím se mu opravdu a skutečně já.
Nemám ani chvilku klidu — kdybych snad… milovala? Abych věděla, co to je… to by bylo zábavné.
Dina mě popichuje kvůli té malé holčičce — a pokaždé, když slyším „jeho dcera, on její otec“ — to na mě působí nejpodivnějším dojmem.
Kdybych nebyla tolik k politování — nemluvila bych o tomto muži — neboť není, obávám se, tím, čím by měl být — a pak — kdo ví…
Dobrou noc.

Poznámky

Pozn. překl.: „Plobster“ — nejasný výraz v originále; snad fonetická deformace anglického „lobster“ (humr) nebo Mariin vlastní výraz. ↩