# Středa 14. února 1877

Středa 14. února 1877

Máma leží, a tak jdeme s Pelikanem na Skating-rink v Neapoli, zřízený jako v Římě v jakési jízdárně. Panoval tam opravdu neapolský ruch — lazzaroni z lepší společnosti jsou stejně hluční jako ti z ulice — a talenty, jimiž vynikají tito roztomilí Masaniellové, tu ve společnosti s podivuhodnou zručností pěstují amatéři. Jeden signore vám před očima v mžiku odepnul důstojníkovi šavli — a důstojník to musel zaplatit lahví šampaňského. Po šavli si navzájem kouzelnickým hmatem odcizovali sklenky šampaňského. Začínali se nám hodně věnovat, když se Pelikanovi zachtělo odejít — prošli jsme celou Chiaju pěšky a Pelikan se mi opíral o paži.
Mou dnešní horečku nikdo nepochopí, neřeknu-li, co jsem se dozvěděla od Pelikanova sluhy. Nosè — onen Nosè — je od prvního večera přítelem Charlese, který ho vodí do kavárny. Dozvěděla jsem se tedy dnes večer, že Larderel už čtyři měsíce není zbaven svéprávnosti — že jeho otec zemřel před čtyřmi lety — že loni byl tady na karnevalu se svou milenkou a vybojoval jí první ceny za masky a kostýmy — utratil totiž spoustu peněz, aby byla elegantnější než ženy jeho přátel. Že jeho milenkou je Righi — milánská zpěvačka — že ji stále vydržuje (ten bídák!!) — samotnou ve své vile nedaleko Florencie — a že má s ním dceru.
Zastavuji se bez dechu.
Ale že je unavený ji udržovat — a nakonec spousta věcí o mně, které mě okouzlují. Jeho kočí je jeho strážce — říká Mose — a vypravuje mu vše. Říkal mu tedy, že mě viděl dříve — že se mu velmi líbím atd. atd. Mose je příliš hloupý, než aby si vymýšlel. Jednou prý chtěl jít ke společné tabuli — a mluvil o tom s kočím — ale zastyděl se. To korunuje mou extázi. Neodvážil se… Zbožňuji ho.
Poslouchejte — považovala jsem Larderela za vulgárního lumpa — ale od té doby, co vím, s jakou grandiózností holduje prostopášnosti, ho ctím a vážím si ho.
Jen proč lhát! „Rozešli jsme se!“ — to je lež, neboť ji stále vydržuje! A je otcem rodiny! Dcera! Ach! Pane Bože.
Ach! Ale — ach! Ale.
Chodím po pokoji v nejvyšším rozrušení — neboť doposud je moje láska k Larderelovi pózou před mými blízkými.
Přichází obvyklá serenáda — vrhám se na balkón — zahaluji se v kožichu — a přesto mám takovou zimu, že mi cvakají zuby.
A pomyslet, že na něj možná bude třeba čekat deset dní. Kdybych věděla, že nepřijde — šla bych za ním. A kdyby nebylo cesty do Cancella — odjela bych do Florencie bez dalších cavyků! Vy mě neznáte!
Nepodnikám-li nic ohledně Antonelliho — je to proto, že se za něj stydím a je mi ho líto — a jsem přesvědčena, snad mylně, že dobře nechápe smysl ani kroků, ani slov — ani hodnotu žádného činu — ničeho.
Aspoň když člověk mluví s Larderelem, vidí, že chápe, co se mu říká.
Ach! Jak jsem nadšena, když se dozvídám, že se přede mnou věnoval všem těm manévrům, jimž jsem se věnovala já!
Víte, že mi Bihovetz předpověděl pána, kterému by strašně překážela malá holčička…
Ach! To je dlouho — to je dlouho — to je dlouho — deset dní!
Dcera — fi! A já, která každý večer přináším ze společné tabule fík, sušenou švestku, hrozen a sušenku. Předměty, které sbírám, abych mu je nabídla, až jich bude hodně. Ale co! Dá je své dceři. Sbírám pro dceru té Righi, té „Traviaty“. Zbožňuji Larderela — nebo alespoň jsem připravena dělat pro něho šílenosti.

Poznámky

Pozn. překl.: „Lazzaroni“ — neapolští pouliční chudí; od Lazara žebráka. ↩
Pozn. překl.: „Masaniello“ — neapolský rybář a revolucionář (1620-1647); Marie ironicky nazývá místní rošťáky po tomto lidovém hrdinovi. ↩
Pozn. překl.: „Interdit“ — zbaven svéprávnosti; právní stav poručnictví pro osoby neschopné spravovat vlastní záležitosti. ↩
Pozn. překl.: „Milenka“ (francouzsky „coquine“) — doslova uličnice či darebnice; zde eufemismus pro vydržovanou milenku. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „stenco di tenerla“ — míněno jeho milenku. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „ma ha avuto vergna“. ↩
Pozn. překl.: Opera Giuseppa Verdiho (1853) o kurtizáně Violettě; Marie přirovnává Righi k Violettě, padlé ženě. ↩