# Úterý 13. února 1877

Úterý 13. února 1877

Mám dojem, že se mi to všechno jen zdálo.
Začínám se znovu nenávidět — a věřit, že nás považují za hromadu dobrodružek.
Když o nějakém muži nemluvím, znamená to, že už na něj nemyslím. Říkám to proto, abyste si po tom, co jste četli o Záhadném a Pietrovi, nepředstavovali, že to ještě trvá. Když to přijde, řeknu to.
Larderel nečekal, že mě uvidí na nádraží — a měl mé uvadlé fialky v knoflíkové dírce. To je příjemné překvapení — pro mě.
Antonellimu jsem zpočátku — a i potom — předpověděla, že zemře za rok a dva měsíce. Lhůta vyprší…. Nemrzí mě to.
Vstala jsem ve dvě hodiny odpoledne — a vlekla se od židle k lenošce až do večera.
A večer, místo abych se šla podívat na průvody, iluminace, ohňostroje a hudbu, mluvím o Larderelovi a poslouchám serenádu.
Rosalie přichází vyprávět, že kočí dostal depeši — že pan hrabě je ve Florencii — a spoustu věcí ohledně koní. A hlavně… Ach! To skutečně těší — vězte tedy, že od prvního večera, co jsme přijely, věděl, že jsme jeho sousedky — a důkazem je, že trávil hodiny na kolenou s okem přilepeným ke klíčové dírce — a když se potřeboval oblékat, postavil tam svého kočího.
„Charlesi, dívejte se a říkejte, co dělají.“
Charles popisoval tyto scény Rosalii s gesty — a Rosalie mi je přichází předvést znovu.
„A kočí mi říká: Ach! Pán byl jako šílený — vrátil se, hodil klobouk — a šel tam padnout na kolena, takto — a pak říkal, že ta slečna je tak hezká — a pak nakonec — a víte, slečno, říká:“
„Kdo?“
„Pan hrabě tedy — říká, že by si vás chtěl vzít za ženu — říkal, že kočí by si vzal mě… a z něho by udělal svého správce — a mluvili o penězích — a pak jsem samozřejmě řekla spoustu věcí. A pak kočí říkal, že hrabě, aby dal vědět, že je tady, křičel: dejte mi to nebo ono — když nic nepotřeboval — a že byl vždy na kolenou před dveřmi — a pak říkal, že nezůstane dlouho — že se vrátí do Neapole, protože je celý takový.“
Nechávala jsem si to dvacetkrát opakovat. Děvče se smálo — kočí to zřejmě vypravoval tak zábavně.
„Ach! Poslouchejte, slečno,“ křičela Rosalie, „od prvnýho večera, jak jsme přijeli.“
Takže začal on!
„A pak,“ pokračovala Rosalie, „když jste večer maškarního bálu zatáhla závěs — byl tam takhle zuřivý — ještě chvilku a byl by chtěl, aby ten závěs sundali. Ale slečno — smála jsem se — neboť jsem myslela na vás, že jste koukala také — jen vy jste začala nedávno — předtím jste nevěděla, že tam je.“
Chápete, že mám o čem mluvit až do jedenácti.
Jsou dvě věci, na které nikdy nezapomenu — kostým Apollóna Belvedérského — a rozkošné váhání před vagonem.
Byla jsem tam uprostřed oddílu a nevěděla, zda jsou tu dvě místa, nebo tři — a on s jednou nohou zdviženou k nastoupení, se svrchníkem na paži a s tak vážnýma a tak upřímně tázavýma očima, že jsem snad záměrně prodlužovala ty sladké rozpaky. Tohle tiché dorozumění se mi líbilo — jediné slovo by roztrhlo závoj a bylo by po kouzlu.
Jsem poddajná, pozorná k svým — jsem veselá — a mluvíme o Larderelovi — a je to jako lehké a milé okouzlení.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie přepisuje Rosaliinu lidovou výslovnost: depuis l’premier soir [sic]. ↩